„Není to tak dávno, co jsem svým přátelům naznačil, že se již brzy dočkáme doby zákazu takzvaných nekorektních vtipů. A ejhle, přišlo to dřív, než jsem čekal. Server iDNES.cz publikoval text s titulkem: V Německu začal platit zákon proti ‚hejtům‘, z internetu mizí vtipy. Nemá cenu chodit kolem horké kaše, tohle prostě je cenzura, která musí děsit každého, pro nějž je svoboda slova pilířem té pravé demokracie. A aby bylo jasno: to, co se teď děje v Německu i jinde, se nás bude týkat zanedlouho. Ani mě už nepřekvapilo, že zmíněným nepříliš dlouhým článkem toto veletéma vlastně skončilo a jede se dál. Vždyť jsme si na projevy nové doby tak nějak zvykli a v podstatě nás už ani nevzrušují titulky, že ve Francii na silvestra shořelo 1 031 aut, která zapálili ‚blíže neupřesnění vandalové‘, nebo že na Nový rok byli v Londýně při různých incidentech ubodáni čtyři lidé a kromě pobodání jsou v britské metropoli stále častější také útoky kyselinou,“ uvádí zkraje svého nedělního Newsroomu Tomáš Kňourek.
A jako jednoznačné přirovnání ukazuje mnohokrát reprízovanou pohádku Bořivoje Zemana z roku 1952.
Psali jsme:
„Ale zpět k vtipům. Hned se mi vybavila krásná pohádka Pyšná princezna. V Půlnočním království je starý vladař loutkou svých proradných rádců, zvyšuje daně, a dokonce zakáže i zpívat. A jeho poddaní pak prchají do sousední země krále Miroslava. No a teď si představte, že někdo bude chtít pohodu milujícím Čechům zakázat jejich specifický a někdy drsný styl humoru. Všechny ty vtipy o cikánech, homosexuálech či blondýnách. Nezkoušel bych to, na to jsme už hodně hákliví. Copak někdo s elementární porcí rozumu kvůli vtipu půjde a někomu ublíží? Kde jsou novináři, politici, (ne)ziskovky, Kubové Jandů a spol.? Všichni každý den papouškují fráze o ohrožení takzvané liberální demokracie či „evropských hodnot“ a teď mlčí. Proč nesvolávají demonstrace, nepíší petice, nepořádají konference? Kde je ta hranice, až zakážou zpívat?“
Velkou část svého aktuálního textu Kňourek věnoval i tématu, které jsme v minulém týdnu několikrát připomněli a rozebrali. Jde o Jiřího Peheho.
Anketa
Zvítězí Miloš Zeman už v 1. kole?
85%
hlasovalo: 19723 lidí
„Ze židle mě nadzvedlo mediální ticho (až na ParlamentníListy.cz) i v kauze nedávného článku Jiřího Peheho. Tento politolog na svém blogu rozebíral, proč v Česku vítězí strany a hnutí, které ‚obchodují se strachem z migrantů, EU a vlastně všeho cizího‘. Vysvětloval to ‚vše prostupující průměrností‘ Čechů. Česká společnost se podle něj ‚ustrašeně krčí ve své kotlině‘, je ‚podprůměrná‘ a ‚provinciálně ponořená do sebe‘. Tvrdí, že ‚v národě, kde si většina lidí mimo vysmívanou kavárnu nedokáže přečíst nebo poslechnout nic v nějakém cizím jazyku, je tato cesta do ještě větší izolace poměrně snadná.‘ Chováme se prý jako zakomplexovaný teenager, který ‚rodičům‘ ze Západu okopává kotníky a pohrdá jejich standardy.
Zmíněné ticho výborně ilustruje pokrytectví mediálního mainstreamu. Všichni víme, jaký humbuk by v redakcích nastal v případě, že bychom Peheho slovo ‚Čechů‘ zaměnili třeba za Židů, Arabů nebo černochů. Přitom právě tito ‚kavárníci‘ bytostně nesnášejí paušální odsuzování národů, ras, vyznání či sociálních a sexuálních skupin. Vychází mi z toho, že do těch nechápajících, zabedněných, tvrdohlavých Čechů (a nejen nich) se mediálně kopat může, a zdá se mi, že v některých případech i musí. A co tomu říká vládní úderka HateFree?
- téma Jiřího Pehe jsme sledovali ZDE.
Ono ustrašené krčení ve své kotlině a údajnou podprůměrnost bych nevyměnil za nic na světě. Třeba takoví Němci jsou určitě nadprůměrní ve výrobě kvalitních aut či dovozu nelegálních migrantů, ale stejně tak patří nyní na špici v již zmíněném zavádění cenzury.
Panu Pehemu se prostě mezi námi v české provinční kotlině nelíbí už delší čas. Stačí se podívat na titulky jeho textů – Evropa a čecháčkovství, Čecháčkovství jako oficiální doktrína či Přehlídka národní malosti. Do ‚pehecí‘ úrovně zkrátka občané České republiky nedorostli a ani nikdy nedorostou. Nejsme ho hodni. Volíme Babiše, Zemana, Okamuru, Piráty, kašleme na Sobotku či Schwarzenberga. Jeho svět se bortí a můžeme za to my, pomýlení a nepoučitelní.
Na Peheho textu mě pobavila ještě zmínka o údajné nízké znalosti cizích jazyků u nekavárníků způsobující naši cestu do izolace. No a jak jsou na tom naši západní soudruzi třeba ve Francii, Británii, Itálii, Řecku nebo Španělsku? Koneckonců stačí tyto země navštívit a zkusit si poklábosit mimo turistická letoviska. Většina Francouzů, Italů či Řeků plynně válí anglicky, Britové zase francouzsky. Půjde to určitě hladce, možná se jen někdy stydí projevit.
Psali jsme:
Suma sumárum: leitmotivem všeho již zmíněného snažení je umlčet rozumné lidi používající pověstný selský rozum. Za jeho názorný příklad poslouží třeba interní e-maily ‚holek z krnovského finančáku‘, které ParlamentníListy.cz zveřejnily v sobotu,“ uzavřel danou problematiku místopředseda Rady Českého rozhlasu.
Závěr Kňourkovy analýzy potom patřil brysknímu hodnocení mediálního přístupu redakce MfD.
„K výročí vzniku Slovenské republiky dostali v MF Dnes prostor prezident Andrej Kiska a slovenský expremiér Ján Čarnogurský. Autorem rozhovorů nebyl nikdo jiný než milovník všeho bruselského Luboš Palata. Proč to zmiňuji? Ján Čarnogurský je nepochybně velmi zajímavá osobnost, která aktivně promlouvá i do současných dní. Jeho ‚problémem‘ je, že aktuální světové dění vidí jinak, než jak si nejen mediální bažiny přejí. Pak se nelze divit, že Palata se expremiéra ptá čistě na otázky rozdělení Československa a vznik samostatných států, nikoli třeba na migraci, Evropskou unii či Rusko. Přesně naopak postupuje v interview s Kiskou. Zajímá ho jeho názor na Václava Havla, údajnou okupaci Ukrajiny, Kotlebu, imigranty a tak dále.
Když si uvědomíme, jaký obrovský prostor dostávají v českém mainstreamu pan Dzurinda, paní Radičová či Vášáryová, dostaneme i odpověď. Názory pana Čarnogurského nesmějí zaznít, jsou nepohodlné a odporují současné propagandě. Ale třeba nás nějaký redaktor překvapí, přece jen ledy začínají už hlasitě pukat.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš A. Nový
