Nikoli o demonstraci na Letné, ani o dění na Národní třídě, ale přesto o tom, co s třicátým výročím 17. listopadu úzce souvisí, pojednává úvodní téma pravidelného přehledu mediálních zajímavostí. „Chci hovořit o tom, o čem se v našich médiích buď mlčí úplně, nebo mluví velmi opatrně. Za jeden z nejlepších článků tohoto týdne považuji článek Pavla Párala na Euru s titulkem ‚Třicet let čím dál menší svobody‘, který vyšel právě v neděli třicet let poté. Pan Páral, známý ekonomický novinář, v něm velice přesně vyjadřuje to nejpodstatnější, co bychom si měli nejvíc připomínat právě u tohoto výročí a co si nepřipomínáme buď vůbec, nebo tak nějak se zakrytou tváří. A to je postupné ubývání svobody ve společnosti,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Pavel Páral to demonstruje na příkladu toho, jak před třiceti lety každý se zkušenostmi s tehdejším OPBH, Obvodním podnikem bytového hospodářství, věděl, že erární vlastnictví polorozpadlé luxusní činžáky na Vinohradech fakt do kupy nedá. „Touhle vzpomínkou připomíná právě stav toho rozkladu, té všeobecné šedi a oprýskanosti. Ale také to, jak se po roce 89 vzpamatovával soukromý sektor, jak lidé privatizovali objekty, výrobu, služby, vznikaly restaurace, vinárničky, vznikaly ve velkém nadšení, s důvěrou ve vlastní síly. A to byl podle něj hlavní silový a energizující impulz toho vývoje po listopadu v devadesátých letech, což je nesporně pravda. A proti tomu staví situaci, kdy se nám ty svobody opravdu velmi zužují, ať už to jsou svobody slova, podnikání a jiné,“ poukazuje mediální analytik.
Fotogalerie: - Statisíce proti Babišovi a Zemanovi
Dochází k neustálému ukusování rozmanitých svobod
Přitom jde o vaše vlastnictví, přesto někdo přijde a začne říkat, že to vaše vlastnictví vám nemusí patřit. „Vidíme, že v Německu už docílili zmrazení nájemného v soukromých domech. To je velice krutý zásah do tržních svobod. Pan Páral připomíná, jak se před třiceti lety tehdejší OPBH rušily a jak se transformoval bytový fond do soukromého vlastnictví. A teď najednou prostřednictvím pražského primátora nebo kohokoli jiného vydáváme za úspěch, že rozjedeme veřejnou výstavbu, která bude patřit městu, státu a podobně. Je to návrat zpátky do komunismu po všech stránkách. Tahle cesta je samozřejmě provázena neustálým ukusováním rozmanitých svobod. Čekám, kdy se znovu založí nějaké uliční výbory, co budou posuzovat, jestli váš byt náhodou není o dva metry větší, než nezbytně nutně potřebujete k životu,“ přiznává mediální odborník.
Piráti se oproti očekávání stali vlajkonoši nesvobody
Takhle to bývalo v předlistopadových časech, že přišla nějaká komise a rozhodla, že máte nadměrečné metry a buď za ně budete platit eráru, nebo vám dům či byt rozdělí zdí a druhou polovinu přidělí někomu, kdo ji podle jejího posouzení potřebuje. „V naší rodině jsme tenhle příběh zažili v 70. letech, kdy jsme stočtyřicetimetrový byt museli rozdělit napůl a do druhé půlky se nastěhovala sociálně slabší rodina nějakého dělníka. To je přece jasný důkaz návratu ke komunismu. A v čele pochodu vstříc jasné budoucnosti jdou Piráti, které jsme vnímali jako vlajkonoše svobody, vlajkonoše osvobození od různých reglementací, regulací a okrádání autorsko-právními organizacemi a podobně. Ale najednou se stávají vlajkonoši nesvobody. To je něco tak neuvěřitelného. Proto se mi líbí, že to Pavel Páral v článku velmi přesně vyjádřil. Doporučuji každému si ho přečíst, protože je to tam definováno velmi přesně,“ ujišťuje Petr Žantovský.
Psali jsme:
Ke třicátému výročí 17. listopadu se váže i druhé dnešní téma. „Všiml jsem si, že s výjimkou několika webů se na žádných mainstreamových mediálních platformách neobjevila informace o tom, že kromě jiných aktivit sedmnáctého odpoledne také proběhla na Žofíně konference, kterou uspořádala Národohospodářská fakulta Vysoké školy ekonomické, jejímž členem mám tu čest být a učit tam. Na konferenci s názvem ‚Třicet let trnité cesty ke svobodě a obrana před těmi, kteří nám ji chtějí vzít‘ jsem pochopitelně byl rovněž přítomen. Probírané téma velmi koresponduje s Páralovým článkem, protože i ten se lehce dotýká toho, kdo nám vlastně svobodu bere a že to je nějaká institucionální mesaliance, která z nás znovu potřebuje udělat poslušné občany podle Orwellova románu 1984,“ upozorňuje mediální analytik.
Volání po vyvlastnění nás vrhá zpátky před listopad 89
Konference byla velmi důležitá, ale ne tím, že se uskutečnila právě 17. listopadu. „A ani ne proto, že byla uspořádána na Žofíně, což je překrásný, exkluzívní a reprezentativní prostor. Ale hlavně proto, že se skutečně zabývala tím, co to je svoboda, že to byl hlavní důvod k tomu, co se dělo 17. listopadu před třiceti lety a po něm. Jistě všichni víme, že to mělo nějaký geopolitický, mezinárodní rozměr, že probíhaly události, které navazovaly na setkání amerických prezidentů se sovětským vůdcem Gorbačovem v Reykjavíku a na Maltě, že to všechno nebyla náhoda, že jsme si to nevybojovali jen tak sami. Ale všichni ti lidé na Národní tam byli opravdu dobrovolně a v přesvědčení, že jdou vyjádřit svou touhu po svobodě. To je skutečnost,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Jiří Čunek
Totální selhání novinářů a mainstreamových médií
Právě o tom byla i tato konference, kterou zahájil druhý nejvyšší ústavní činitel této země, předseda Senátu Jaroslav Kubera. „Vystoupili i senátor Jiří Čunek, bývalý europoslanec Ivo Strejček, dnes člen správní rady Institutu Václava Klause, samozřejmě i proděkan fakulty pan docent Ševčík a řada dalších ctihodných mluvčích. Všichni tihle lidé ze svého pohledu a každý trošku jinak, protože samozřejmě třeba mezi Jiřím Čunkem a Ivo Strejčkem určitě není rovnítko v mnoha hodnotových prioritách, se vyjádřili velice přesně, pregnantně a nenapodobitelně k otázce svobod a k tomu, proč jich ubývá a kdo za to může. Představte si, že v žádném z hlavních médií jsem nenašel jedinou reportáž o této akci, kterou považuji za jednu z nejdůležitějších, které se k 17. listopadu vztahovaly. To je totální selhání českých novinářů a mainstreamových médií,“ hodnotí tento přístup Petr Žantovský.
Jaroslav Kubera
Nakonec se podívá na zoubek návrhu senátora Davida Smoljaka na změnu zákona číslo 483/91 Sb. o České televizi, který se mu dostal do ruky. „Dalo se čekat, že s tím David Smoljak přijde, protože několik let byl takovou mluvící hlavou, která vystupovala ve jménu různých iniciativ typu Svoboda médiím a spolu s Hanou Marvanovou a dalšími sobě podobnými vystupoval na všech možných platformách a neustále požadoval změnu zákona o České televizi. Jen zmíním, že vznik iniciativy Svoboda médiím v roce 2014 byl impulzem k založení Asociace nezávislých médií, kterou vede Stanislav Novotný. V její preambuli se uvádí, že to je reakce na jakýsi manifest Svobody médiím, protože zakladatelé, mezi nimiž jsem byl, v něm spatřovali velké nebezpečí pro pluralitu, nestrannost a objektivitu toho, co se ve veřejnoprávních médiích, zejména tedy v České televizi odehrává, co se tam říká a jakým způsobem ta instituce funguje,“ vysvětluje mediální analytik.
V Senátu si počínají jako ve městě, které bylo dobyto
Mezitím se David Smoljak v letošních jarních doplňovacích volbách stal senátorem a rychle vystartoval s návrhem zákona o České televizi. „Všechny jím navrhované změny se týkají Rady České televize, protože právě v ní spatřují způsob, jak Českou televizi ovládnout, opět si ji přivlastnit a znovu privatizovat po první privatizaci, která proběhla na přelomu let 2000 a 2001 v čase tzv. televizní krize. Stávající zákon přiděluje pravomoc volit patnáct členů Rady ČT Poslanecké sněmovně. Má to logiku, protože Sněmovně je také odpovědná i jí předkládá své výroční zprávy o činnosti a o hospodaření, o něž se nedávno strhla ta mediální a politická rvačka. Rada by měla být souborem lidí, kteří zastupují veřejnost. Není to kolegium ředitele, které by mělo odborně posuzovat třeba programovou skladbu, ale je to zastoupení veřejnosti, a to i ve směru ke kontrole hospodaření České televize, protože tam nesmí NKÚ, natož nějaký forenzní auditor,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
David Smoljak navrhuje změnu, neboť Parlament má dvě komory, nejen Sněmovnu, ale též Senát, v němž zrovna zasedá. „Podle něj by sedm radních, tedy menšinu, volila jako dosud Sněmovna, zatímco osm, většinu, by volil Senát. Vychází z toho, že Senát je nyní relativně silně ovládnut lidmi s jemu blízkými názory. jako je pan Láska, pan Hilšer, pan Drahoš a podobní, kteří si mohou v Senátu prosadit, co chtějí, protože proti sobě nemají žádnou hráz jednotného politického názoru. Počínají si tam, jak to napsal Vladislav Vančura, jako ve městě, jehož bylo dobyto. Dobyli Senát a budou si v něm hrát na písečku. První kyblíček na písečku je Smoljakův návrh zákona, který přenáší pravomoc k volbě z větší části na Senát. Přitom to je nesmysl, který naráží na základní věc. Už před lety existovaly úvahy, že se udělá tzv. trojnožka, že pět členů bude volit Senát, pět Sněmovna a pět prezident. Vždy se to zavrhlo z důvodu, který je logický a pochopí ho každý, kdo myslí,“ míní mediální odborník.
Nerozumí tomu, co navrhuje, a Radu ČT chce neodvolatelnou
Uznává, že David Smoljak jistě také myslí, ale důvod, že je Rada někomu odpovědná, ho asi nenapadl. „A odpovědná je tomu, kdo ji volí. Takže osm členů by bylo odpovědno Senátu a sedm Sněmovně? Nebo budou odpovědní celému Parlamentu? To píše v další části návrhu. Takže při schvalování zpráv by se musel sejít celý Parlament, jako se kdysi scházel při volbě prezidenta, dokud nebyla přímá volba. To je přece nesmysl. Ani není jasně definován odpovědný vztah Rady vůči legislativnímu orgánu. Podobné je to s návrhem na odvolání člena Rady z funkce. Doteď tak mohla učinit jen Poslanecká sněmovna, v navrhovaném znění to je spolu s ní i Senát. Opět se táži, zda to bude na společném zasedání a hlasování obou komor. To aby se obě komory do Španělského sálu nastěhovaly natrvalo, protože se budou pořád zabývat činností Rady České televize, a to společně, protože jinak to podle návrhu zákona pana Smoljaka nejde,“ směje se Petr Žantovský.
Za největší podraz a hrubou chybu Smoljakova návrhu považuje změnu v paragrafu šest, kde platí znění, že „Poslanecká sněmovna může Radu odvolat, neplní-li Rada opakovaně své povinnosti“, což bylo nedávno veřejně probíráno, tedy neschválí-li Poslanecká sněmovna zprávu o činnosti nebo o hospodaření České televize. „Podle pana Smoljaka by se v novém znění mělo toto celé vypustit. To by ale znamenalo, že Rada by se stala neodvolatelnou, Česká televize tím pádem zcela nekontrolovatelnou. Vlastně by se nemusely ani psát výroční zprávy, k čemu by bylo je schvalovat a kontrolovat? Předkladatel podle mého názoru vůbec nerozumí tomu, o čem píše a co navrhuje. Je to celkem pochopitelné, není to ani legislativec, ani právník, ani odborník na mediální problematiku. Je to scénárista. A myslím si, že do Senátu byl zvolen spíše proto, jak se jmenuje, než proto, čím je. To je jenom taková moje štiplavá poznámka,“ přiznává mediální analytik.
Senátor kope za Českou televizi, aby byla státem ve státě
A dodává, že senátorský Smoljakův kolega Jiří Dienstbier mladší je na tom konec konců úplně stejně. „Kandidoval na Kladensku po smrti svého tatínka, který se jmenoval Dienstbier, to je přeci jasné. Kromě toho, že pan Smoljak neví, co mluví nebo píše, je zcela zjevné, že kope za zájmy autonomní a nekontrolovatelné České televize a dělá z ní stát ve státě. Jestli tohle, co předkládá Volebnímu výboru a Stálé komisi pro sdělovací prostředky Senátu, horní komora schválí, tak to samozřejmě ještě musí projít Sněmovnou. Nemyslím si, že by v ní takováto věc, která by omezila pravomoci Sněmovny, prošla. Ale jeden nikdy neví. Na pozoru je třeba se mít vždycky. Proto na to upozorňuji dřív, než se to celé rozjede. Zatím je to čerstvé, ještě to neprošlo všemi orgány. Je to zatím rukopis pana Smoljaka a bylo by moc dobře, kdyby se s ním každý seznámil, aby věděl, kdo je kdo a o co komu jde,“ doporučuje Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
