Nedělí nás dlouhý čas od doby, kdy v mainstreamových médiích vyjde článek s titulkem typu „Ukrajina prohrává. Na celé čáře“ a nebude se jednat o komentář. Tato země bohužel tvrdě zaplatí za lekci, kterou jsme my dostali již v roce 1938. Krví, životy, utrpením, penězi, ale hlavně svou budoucností.

Vyrojí se vysvětlovači. Někteří z nich jsou aktivní už teď, pláčí nad tím, že Ukrajině nebylo dáno vše, na co si jen vzpomněla hned ze začátku války, že jí nebylo Západem dovoleno a umožněno vyhrát. A zatímco jedni budou lamentovat nad tím, jak neprozřetelný Západ selhal jako v Mnichově, jak zase zradil nebohé východoevropany, kteří k němu chtěli tak moc patřit, druzí budou moudře pokyvovat, že si Ukrajina může za svá utrpení sama, protože Západu neměla nikdy věřit.

Pravdu nebudou mít ani jedni. Byť ti druzí k ní budou mít blíže. Lekce vyplývající jak pro Ukrajinu, tak pro nás ve střední Evropě, lekce, kterou jsme si měli zapsat za uši už právě v roce 1938, totiž není „nevěř Západu“ ale „nevěř na Západ“.

„Západ“ ve smyslu jednotné a spojující identity je mýtus. Je to mýtus východní a střední Evropy, tím je myšleno, že se vyskytuje zejména na těch místech, která nejsou za Západ považována. Jakožto novinář přicházím do styku s plejádou zahraničních médií i s příspěvky zahraničních politiků. Jsem též uživatel jisté anonymní diskuzní stránky, kde se scházejí a nadávají si lidé z celého světa, nemluvě o dalších sociálních sítích. Pozorování zahraničních médií, politiků i obyčejných kecálků mne vede k závěru, že na Západě žádný velký a všeobjímající „Západ“ není. Nejedná se o významnou myšlenku, nejedná se o myšlenku, která by prostupovala, formovala, tmelila a utvářela „západní“ země. Na Západě na „Západ“ nevěří. Nevěří, že občané zemí k Západu počítaných jsou nějaký jeden celek, který musí držet při sobě. Tím méně pak, že součástí Západu jsou nějaké země východní.