„Turecký vývoj posledních let lze číst jako pokus o řešení problému slučitelnosti náboženstvím ovládané civilizace s hospodářsko-technologickou modernizací a s jejími socio-politickými důsledky. Tento rozpor se týká ve větší nebo menší míře všech islámských států. Stojí totiž před otázkou, jak udržet prvořadou roli náboženství, a přesto dosáhnout hmatatelného a trvalého růstu blahobytu masy, který je předpokladem pro stabilitu těchto zemí,“ podotýká Robejšek s tím, že výkonový deficit náboženstvím brzděné společnosti byl po dlouhá desetiletí vyrovnán příjmy z prodeje ropy. 

„Turecko sice moc ropných ložisek nemá, ale jeho průmysl dlouhodobě těžil z poptávky ropných mocností v regionu a z energetických transportů přes turecké území směrem na západ. Tento zdroj zajišťování blahobytu a dorovnávání nízké ekonomické výkonnosti států v regionu však již v posledních letech není k dispozici,“ řekl. Podle něj tak zbývá jen rostoucí role náboženské pravověrnosti, jež nahrazuje slib materiálně lepšího života.

„Jednodušší verzí této reakce na probuzení ze snu o blahobytu je nábožensky zdůvodněný terorismus,“ sděluje Robejšek. Turecký prezident Erdogan dle jeho názoru používá sofistikovanější přístup a dorovnává nízké naděje na blahobyt masy prvkem národní hrdosti. To však dle Robejška předpokládá posílení mocenské pozice tureckého státu a silnou a výkonnou armádu. 

„Generálové však upřednostňují technologii a modernitu, čímž fakticky zpochybňují dominanci náboženství. Vedle vojáků představuje také městská inteligence Turecka – často přes rozpory mezi sebou – hlavní síly podporující pozápadnění islámského civilizačního modelu,“ sděluje Robejšek. Turecký prezident podle jeho názoru použil puč k oslabení sil podporujících pozápadnění země.  

„Ať již je pravda o puči jakákoliv, tak je to, že by nebyl první a mohl se odehrát, projevem zmíněného vývojového dilematu, ve kterém se nachází islámská civilizace. Přestože síly, které se snaží o pozápadnění, podlehly a ve většině islámských společností jsou dnes v defenzivě, tak se domnívám, že se bude celý Orient přesto, byť i pomalu a protiřečivě, modernizovat, a tím bude růst i význam hospodářského vývoje na úkor role náboženství. Je však otázkou, jak dlouhá a kolika oběťmi lemovaná bude tato cesta. A tím se dostávám k atentátu v Nice,“ zmiňuje následně Robejšek.