Nutno předeslat, že zmiňovanou knihu, která v této reedici vyšla pouze v nízkém nákladu, může mít doma v knihovně kdekdo. Ovšem historií protkanou je především asi již navždy právě to první a toto poslední vydání. U toho prvního totiž lidé riskovali kriminál, u toho posledního, které se dostává ke čtenářům (a spíše těm, co patří mezi historické fajnšmekry) v těchto dnech (tedy po 32 letech), jsou zase k nahlédnutí originální dokumenty s plnými jmény těch, kteří proti knize v té době ideologicky působili.
Fotogalerie: - Obsluhoval jsem anglického krále
ParlamentníListy.cz se proto vypravily do sídla Jazzové sekce v den, kdy se kniha začala prodávat. Jak se dalo čekat, zájem sice nebyl masový, přesto tam bylo možné potkat zajímavé tváře lidí s tehdejší dobou spojených. Mimo jiné například Martu Chadimovou či Ivetu Dvořákovou (Kratochvílovou). Obě v roce 1982 první vydání knihy prodávaly – stejně jako tomu bylo i tento čtvrtek, první májový den o 32 let později.
„Bylo mně tenkrát 17 let, a prostě jsem chtěla lepší svět – jako je přirozené v tomto věku. Proto jsem se s Jazzovou sekcí spojila a pracovala pro ni,“ přiznala ParlamentnímListům.cz Iveta Dvořáková - Kratochvílová. Jak dodala, kdyby měla děti ona a dozvěděla se, že by dělaly něco podobného, co dělala ona v tomto věku, byla by na ně hrdá. Sama však svým rodičům o svých aktivitách raději nic neřekla až do doby, než přišla revoluce. Začínala totiž se svojí ilegální aktivitou ještě ve druhém ročníku střední školy. „Musela jsem něco dělat, nechtěla jsem jen někde sedět a nadávat, jak to bylo tehdy pro většinu lidí typické – a ostatně nezměnilo se to dosud. Byl to pro mne prostě životní motor,“ řekla dále Kratochvílová. Na otázku, zda necítí jisté rozladění z toho, že věci, za které bojovala a riskovala, nabraly možná ne ten správný spád, pak odpověděla s úsměvem.
Krize je všude, záleží na jedinci, jak ji uchopí a překoná
„Jsem člověk optimistický, samozřejmě některé věci vidím, poněvadž pokud bych je neviděla, musela bych být slepá. Určitý smutek tedy je, ale věřím ve vnitřní dobro člověka, které snad zvítězí. Není to jen otázka naší země, bojuje s tím celá planeta. Ta krize je vidět všude, ale záleží na nás, jak ji uchopíme a vyřešíme. Na každém jedinci,“ shrnula Kratochvílová, která pracuje jako grafička a designérka.
Ovšem zpět tedy ke knize. Tu v podobě, v jaké opět nyní vychází, věnoval v roce 1982 čtenářům z řad fanoušků Jazzové sekce právě spisovatel Bohumil Hrabal. Po 32 letech je její vydání doplněné o komentované úřední spisy týkající se jejího vydání v tehdejší době normalizace.
„Jak Marta Chadimová, tak Iveta Dvořáková - Kratochvílová, patřily k těm statečným teenagerům, kteří k nám do Jazzové sekce chodili. Obě tyto holky byly statečné, pracovité a věrné naší myšlence. Byly opravdu velmi tvrdě v opozici vůči režimu. Dělaly letáky, rozesílaly ilegální zásilky - v době, kdy už jsme museli fungovat jen v ilegalitě,“ vzpomíná na léta minulá dnes i Karel Srp – šéf Jazzové sekce. Děvčata, jak o nich hovoří i dnes, musela tehdy často nalepit 2000 nebo 5000 známek, sehnat tolik obálek… Přepisovat je. To vše zadarmo, ve volných chvílích, s rizikem nepříjemností i vězení.
Nemluví se o nich, ale byly velmi důležité - připomíná Karel Srp úlohu žen
„Dá se o nich mluvit jako o dělnicích, o kterých bohužel ale historie příliš nehovoří. Vůbec se zapomíná na všechny ženy, které v té době byly ženami disidentů a právě na nich leželo to, aby rodiny či vztahy mohly nějak i tak dál fungovat. Zatímco ti muži lítali v uvozovkách někde po výsleších, ony nevěděly, zda se jim domů vrátí za hodinu, za dvě nebo za 12 let. Přesto v nich ta posila vždy byla znatelná. Jenomže neviditelná, proto to připomínám, nemělo by se na to zapomínat. Najednou se holky – dnes už tedy dámy - objevily a začaly nám pomáhat. A ony to opravdu byly, které též pomáhaly prodávat v roce 1982 to první vydání knihy Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Zažily si výslechy i v souvislosti s prodejem dalších časopisů či tiskovin vydávaných ilegálně Jazzovou sekcí. Když k tomu přičteme, že Mikoláš Chadima byl chartista (manžel Marty Chadimové), neustále tedy byla ta Marta i s ním pod dohledem policie a Státní bezpečnosti. Také on měl být toho 2. září 1986 zatčen – spolu s ostatními. Poněvadž však neotevřel a policie se na něj tehdy nedomlátila – o klepání na dveře se totiž opravdu nedalo hovořit - kvůli časovému plánu, který zněl jasně – zatknout ty všechny konkrétní lidi výboru Jazzové sekce v jednom čase najednou, z toho unikl. Všichni co ale zůstali venku, během toho našeho vězení se neskutečně postavili v boji za naše propuštění,“ řekl dále ParlamentnímListům.cz ve vzpomínání Karel Srp.
Psali jsme:
Ti, co byli s Jazzovou sekcí spojení, tak v době o jejich zatčení psali letáky, pořádali podpisové akce, obcházeli různá velvyslanectví a tím rozvířili mezinárodní zájem. „A to tak, že se za naše propuštění nakonec podepisovali ve světě nositelé Nobelových cen – například – spolu s dalšími intelektuálními jedničkami celosvětového kulturního života. A to vše i ty ženské v pozadí udělaly a zmohly, možná aniž by to v té době tušily. Bez této jejich tiché spolupráce by to zřejmě mělo třeba zcela jiné dopady a konce. To, co je nyní navenek známo, by se jinak asi nechytlo,“ domnívá se Srp.
Holky do nepohody...
Jak dodal, těch děvčat a žen bylo tehdy hodně, ale po revoluci se rozprchly, protože najednou dostaly různé šance. „Takže se s mnohými již nevídáme. Vím ale jediné, kdykoli bych se ozval, tak ta děvčata, stejně jako v minulosti, přijdou a pomůžou s tím, v čem by bylo potřeba přiložit ruku k dílu. Jsou to holky do špatného počasí. Nechtějí o tom mluvit, je jim to nepříjemné. Zvlášť Martě Chadimové, která si v procesu kolem restitučních nároků užila své,“ uzavřel Karel Srp své povídání. Zde je na místě dodat, že Marta Chadimová skutečně hovořit s médii zájem neprojevila, i přes prosbu ParlamentníchListů.cz. „Vše vám lépe řekne Karel Srp,“ poznamenala.
Nutno doplnit i fakt, že nelegální knižní vydání Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále je tedy zcela nepochybně samostatnou kapitolou historie Jazzové sekce. Tehdy vyšla v nákladu přes 5 tisíc kusů, stejně tak vyjde v omezeném nákladu i nyní.
Zadržení a vazba některých členů Jazzové sekce - kvůli údajnému neplacení daní
Pokud tedy ještě v této souvislosti nahlédneme do historie, situace kolem Jazzové sekce v osmdesátých letech houstla a vyvrcholila tím, že režim obvinil některé její zadržené členy z neplacení daní. Ty vypočetla úřednice Kurylová na Národním výboru Prahy 4. A tento důvod pak vyhlásily také československé ambasády v zahraničí. Podle těchto zpráv měla sekce údajně dlužit milion korun na daních. Policejní znalec však nakonec žádný únik nakonec nezjistil, takže tento hlavní důvod uvěznění u soudu nebyl vůbec projednáván. Znalci z účetnictví ale zjistili, že se Jazzová sekce neoprávněně obohatila zhruba o 67 tisíc korun, za které platila odvoz popelnic, nákup známek, čistících potřeb atd. Aktéři proto byli vazebně stíhaní.
Proti jejich uvěznění se ale vzbouřilo mezinárodní veřejné mínění. Stovky nejznámějších osobností světové kultury začaly psát protesty prezidentu Gustávu Husákovi. Zahraniční rozhlas téměř denně přinášel reportáže a stanoviska, protestovali i diplomaté. A režim byl zmaten. Proti návrhu odsoudit Karla Srpa na 8 let se postavil i soudce Stibořík (byl poté přeložen). Srp tedy odešel od soudu s nepodmíněným trestem 16 měsíců, potrestáni byli ještě další čtyři členové. (Zdroj: Wikipedie)
Přesto, jak rádio Hortus.cz, které Jazzová sekce vysílá, upozornilo, Ministerstvo obrany ČR rozhodlo o neudělení osvědčení Jazzové sekci, a to konkrétně osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.
Psali jsme:
Co možná o Jazzové sekci ještě nevíte?
Jazzová sekce je občanské sdružení pro nekomerční kulturu, které vyvíjí činnost od roku 1969 dodnes. Impuls k jejímu vzniku přišel po sovětské invazi do Československa v roce 1968, kdy se rozpadla Federace československých jazzklubů.
V létě 1969 se při příležitosti Československého amatérského jazzového festivalu v Přerově sešla skupina jazzových nadšenců, která chtěla založit další jazzovou organizaci. Našla pochopení u tehdejšího pracovníka odboru kultury Národního výboru Středočeského kraje Jindřicha Kautského. U něj v kanceláři probíhaly debaty, jak by organizace měla vypadat. Výsledkem bylo, že tři nadšenci podali žádost na Ministerstvo vnitra o povolení organizace. Jedním ze signatářů byl lékař a druhým inženýr – oba mimopražští fandové. Třetím byl Karel Srp starší, právě propuštěný z práce ve výzkumném ústavu. První dva fandové se na dalších jednáních více nepodíleli. Veškerá jednání s úřady vedl Karel Srp.
Jazzová sekce začala od roku 1972 též vydávat členský bulletin s názvem Jazz, krátce nato v edici Jazz petit knihy o jazzu, rocku, filozofii, moderním umění, moderním divadle a další. Další edice se jmenovala Situace a věnovala se současnému československému výtvarnému umění (zahrnovala především výtvarníky, kteří neměli možnost oficiálně vystavovat). Jinou edicí byl zpravodaj 43/10/88 (podle telefonního čísla sekce). Objevila se edice Dveře, výtvarně řešené plakáty, různé příležitostné tisky.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
