„V západní praxi bývá spíše než setkání obou polarit v jednom člověku častější jejich sjednocení v rámci celé společnosti – různé politické strany či jiná ideologická uskupení si uzurpují vždy jeden konec polárního páru a jejich pracným dohadováním povstává chod státu,“ píše v knize Evropa na rozcestí, kterou vydalo Nakladatelství Academia v roce 2015, Stanislav Komárek. V jednotlivých kapitolách se zamýšlí nad doublethinkem, lidskými právy, multikulturalismem, globalizací a dalšími tématy současnosti.
Pravda je jako přímka
Ohledně doublethinku, tedy schopnosti podržet v paměti dvě protikladná přesvědčení a obě akceptovat, píše, že jev sám není jen výrazem falše a pokrytectví, ale spíše výrazem polární podvojnosti našeho prožívání světa vůbec. Z hlediska podvojného prožívání vztahu může být malé dítě andílek i řvoucí fakan. „Zcela podobně je tomu u jevů společenských, kde vždy jedno politické uskupení drží jeden konec pravdy, domnívaje se, že ji drží celou. Tak se jeví nadnárodní korporace jako požehnání pro svět, zajišťující optimální produkci levných hmotných statků, alokaci peněz a lidských zdrojů, i jako ďábelské souručenství, ždímající zemi i lidi bez všech skrupulí a unikající vší odpovědnosti i placení daní, či se spodní společenské vrstvy mohou jevit jako nebohé oběti samopohybů kapitálu i jako líná a netečná parazitní banda,“ vysvětluje.
Fotogalerie: - Volby drive-in
Evropa a bezděčná dcera
V předposlední kapitole Evropa a zbytek světa Komárek popisuje různé geopolitické vztahy a všímá si, že Evropa trpí sebenenávistí za někdejší vypjatý pocit převahy a počiny z něj plynoucí, třeba kolonialismus. Nicméně evropské sebeopovržení je jen revertovaná podoba představy vlastní výjimečnosti. Dále píše: „Naše pojetí práva na sebeurčení mimoevropských národů je zvláštní – vládněte si sami, ale dělejte všechno jako my, my vás při tom budeme hodnotit a bodovat, a budete-li zlobit, přijedeme vás ‚osvobodit‘. Vztah Evropy a třetího světa má v něčem povahu vztahu rodičů a dětí – žezlo se předává (nejdříve Americe, vlastnímu zaoceánskému odštěpku, poté i jinam), v podstatě už se předalo. Země třetího světa jsou na první pohled mnohem vitálnější a pro budoucnost životaschopnější než Evropa, dnes už značně ‚dekadentní‘. Zároveň si ‚první‘ svět ten ‚třetí‘ svým způsobem domestikoval a učinil ho na sobě závislým, podobně, jako domestikanti, i když od svých bývalých pánů utečou, dále čímsi na nich a jejich výtvorech závisejí: Městští holubi se do skal už nikdy nevrátí. Zkolonizované země, zejména velké a se starou tradicí, značně ovlivnily své koloniální uchvatitele, a to nejen přímou emigrací do ‚mateřské‘ (v něčem ‚macešské‘) země – impakt Indie na Anglii byl obrovský, Alžíru na Francii v podstatě také.“
Podle něj je Amerika bezděčnou dcerou Evropy a základní rozdíl mezi oběma kontinenty, tedy USA a Evropou je v tom: „že americký stát na rozdíl od evropského není simulací velkorodiny (byť i tam tato tendence pomalu sílí), ale výběhem pro občany a firmy. Amerik je jaksi mnoho, Evropa v zásadě jedna – podle zásady jeden ovčinec a jeden pastýř“. Se současnou Evropou Ameriku dle Komárka spojuje přepjatý individualismus a „svoboda utržená ze řetězu“. S bývalým Sovětským svazem rozsáhlost zdrojů a jejich drancování, důvěra ve vědotechniku a vidiny růžových zítřků. S muslimskými zeměmi náboženský akcent každodennosti a politiky, puritanismus a asketismus, zmiňovaná potřeba vedení „svatých válek“ (ta současná vnitřní je proti kouření), též sexuální stydlivost na veřejnosti. S Čínou Ameriku pojí důvěra v ekonomiku a peníze, materialismus, multietnicita, stavění památníků „ctnostným občanům“, vnitřní náboženská snášenlivost a určitá bezpředsudečnost v technologických aplikacích.
Multikulti v souvislostech
Souhlasíte s důvody, proč Daniel Hůlka vrátil státní vyznamenání?Anketa
Pod jménem „multikulturalismus“, jak dále vypráví filozof, se většinou rozumí soužití více kultur v jednom státě, ovšem v žité praxi se tímto rozumí cosi podobného, jako „sovětský občan“ mohl být v soukromí Rus či Tádžik, vařit si kebab či pelmeně, číst Puškina či Háfize a do prvomájového průvodu jít ve svém „národním kroji“, jinak se ovšem musel na „sovětské skutečnosti“ podílet vším od povinných brigád a povinného ateismu až po udávání a úctu k matičce Straně. Potíž je totiž v tom, že i v radostné skutečnosti konzumně globalizační se automaticky počítá s plnou zapojeností a nerozlišností...
Psali jsme:
Islámský svět
Jak v knize píše Komárek, v uplynulé době se převratně změnila euroamerická civilizace. „Islámský svět dnes téměř do detailu kopíruje model vztahů mezi pohlavími, jaký byl v Evropě v době našich pradědečků (odhlédněme od polygynie, v praxi stejně jen sporadické), který se nám kupodivu nezdá démonický, ale roztomile starodávný,“ doplňuje. Kdo pobýval v islámských zemích delší dobu, prý záhy pochopí, že je tam hlupáků, zlovolníků a agresorů na procenta zhruba tolik jako všude jinde, na absolutní čísla je to vzhledem k jejich lidnatosti samozřejmě hodně.
„Paradoxně by si skomírající Evropa, jejíž tradiční náboženství, křesťanství, je dnes v troskách, zřejmě nejvíce pomohla dobrovolným přijetím nějaké umírněné větve islámu, neboť islamizaci už, zdá se, neujde. Ač k tomuto kroku zcela jistě nedojde a někdo, kdo by k němu vážně vyzýval, by se stal veřejným nepřítelem, ne-li veřejným bláznem, zachoval by přece jen původní populaci, reprodukci, kontinuitu fungování a zvyky jen málo modifikované po mnoho dalších generací (pohanství jsme také dávno oplakali a mnohé jeho prvky integrovali do křesťanských zvyklostí – velikonoční vajíčka, opentlený vánoční stromek, rituální obětování kaprů, ba i obcházení Mikulášů a čertů evidentně křesťanské tradice nejsou). Okem své bujné fantazie si představme volání k motlitbě, adhán, znějící z ochozu svatovítské mešity a následné zasednutí rodin k svátečnímu pátečnímu obědu, pečenému hovězímu s knedlíky, zelím a nealkoholickým pivem,“ přemítá dál autor.
Fotogalerie: - Medaile za štít i bouři
Čína, Rusko a budoucnost
Podle něj lze – napsal to dlouho před koronakrizí – očekávat, že se evropské státy, nemohoucí zvládnout rostoucí potřebu státních výdajů, budou zadlužovat stále více u Číny, celkem lhostejno, zda v rámci celé Unie nebo jednotlivě po jejím eventuálním rozpadu. Vzhledem k Rusku míní: „Širá Rus jako Čína po společenské struktuře západního typu neprahne. Prahne po ‚přísném, leč spravedlivém‘ samovládném carovi, který udrží v šachu své bojary-oligarchy a před nímž se svět, zejména Západ, chápaný jako ‚prohnilý‘, bude třást.“ Rusko má dle Komárka, podobně jako Spojené státy, sklon vytvářet „impérium“ – zatímco to americké má povahu spíš ideativní a obchodní, to ruské spíše drsně fyzickou a plošnou.
Evropská unie celkem zákonitě a v mnoha ohledech připomíná podle profesora Stanislava Komárka Sovětský svaz. Také se jedná o velké, etnicky různorodé impérium, byrokraticky spravované, s obrovskou inercií. V knize Evropa na zcestí a v poslední kapitole Co bude dál? dává k zamyšlení: „Ač strach v různých podobách Evropu obchází, nemá tato dosud jiný velmi podstatný rys, který činí stát státem: jednotnou armádu a dostatečnou společnou obranu. Okolnost, že obrana Evropy stojí podnes ‚na amerických bodácích‘ a je vlastně americkým protektorátem tak, jako v raných poválečných letech, je neobyčejně povážlivá a nezdá se někoho vzrušovat. Kdo z obyvatel by šel dnes Evropu bránit? Obávám se, že v zásadě nikdo, po pár demonstracích a projevech nevole na internetu by všichni s nadšením sloužili novým pánům.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
