Sídlo maďarského parlamentu je na levém břehu Dunaje jednou z dominant metropole a protipólem královského hradu.

V historickém centru hlavního města začala stavba růst po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867, o potřebě reprezentativního sídla pro sněm už se však v Uhrách diskutovalo od čtyřicátých let. Mezi zklamanými Čechy, na které se při federalizaci monarchie nedostalo, k tomu vznikl hořký bonmot, že „zatímco my stavěli Národní divadlo, Maďaři stavěli parlament“. Tento příměr měl ilustrovat, že pokud šlo o prosazování vlastních zájmů v nadnárodní říši, jsou před námi Maďaři napřed.

Při pohledu z opačného břehu dominuje budově maďarského architekta Imre Steindla obrovská kupole. Velkolepě vypadá, i když stojíte pod ní, a je to záměr. V sále, který je i s oslňující výzdobou hlavní pýchou a přirozeným centrem stavby, ve vitríně trvale hlídané ozbrojenou stráží, je uložena uherská královská koruna. Turisté kolem ní našlapují uctivě a tiše, jako když se jdete podívat na korunovační klenoty v Praze.

Představa, že by dominantou parlamentu byla právě monarchistická relikvie, by v řadě zemí Evropy byla považována za šokující. Už proto, že parlament si zde své právo zastupovat lid obvykle musel na koruně vydobýt a často přitom tom tekla krev a padaly setnuté hlavy. V Maďarsku ale monarchistická a parlamentární státnost celkem úspěšně zfúzovaly.

Jen tento detail by sám o sobě mohl posloužit jako vysvětlení, proč je Maďarsko mezi evropskými zeměmi specifické.