Když byla v České republice 17. listopadu roku 1989 zpozorována polární záře, zdálo se, že se věci začínají ubírat správným směrem, ovšem po necelých třiceti letech od sametové revoluce musejí jen všichni sklonit hlavu a zeptat se sami sebe, jak jsme to mohli nechat dojít až sem?
Země, kdysi svobodná, kam se opět vrátily strach a zášť. Kdybychom se probudili z kómatu po dvaceti osmi letech, asi bychom nevěřili vlastním očím. Viděli bychom příběh osvobozené země od krvelačného komunismu. Příběh o nadšení, o oné svobodě, o vůli a pracovitosti sražený tunelováním, lhaním, oblbováním, ničením lidského charakteru a omezováním.
Fotogalerie: - Podvečer 17. listopadu
Otrokům se přestalo říkat soudruzi, ale spíše ovce. Na pojmu nezáleží, hlavně když jim dáte nažrat a nějakou hezkou klícku, pak jsou spokojení, zatímco se páni opíjejí mocí v chrámech neřesti postavených z potu a krve těch, kterým vzali budoucnost.
Rodiny se rozpadly, mladí lidé přestali mít zájem o děti a ty Husákovy se plácají v beznaději, protože jim bylo slíbeno Nebe, ale někdo přehodil výhybku do Pekla. Tam nás přivedli – politici. Jen pro ukojení pár chtíčů obětovali statisíce lidí, udělali si z nich svůj nástroj moci a jejich vírou je pak bičovali. Nejdříve zvolna, ale čím více si otroci zvykli, tím více se přitvrdilo. Je to také jejich/naše vina. To, že jsme se nechali bičovat a nic jsme neřekli, raději jsme ohnuli hřbet, než abychom se postavili pánům!
Fotogalerie: - 17. listopad v centru Prahy
A tak se stalo, že 17. listopad slaví komunista a čepýří se před zmateným davem, který ho toleruje, protože si myslí, že je lepší než ti převlečení komunisté, co vládli v jiných dresech před ním. Hrad okupuje Rudý pán, před nímž se klaní zástupy nohsledů a statisíce bláznů. A tím, jak smlouvá s tím komunistou, řeky a rybníky kdysi svobodné země se opět barví do červené.
A po Praze běhá samuraj…
Autor je publicista. Jeho názory nepředstavují názory redakce.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Junek
