Vnější pozorovatel nevidí prezidentovi do hlavy, ale i kdyby viděl, moc by tam toho neviděl. Proto ani po té, co tento Kolářův maňásek vzkázal u příležitosti 17. listopadu voličům, že si mají ústavu strčit za klobouk, není jasné, zda jsou kostky vrženy. Dopustil se prezident výroků, po kterých už není cesty zpět, anebo jenom žvanil? Jisté je zatím jen to, že prezident na sebe prozradil, že nechce jmenovat premiérem Babiše. Také je ale jisté, že nikdo kromě Babiše nemá šanci získat důvěru Poslanecké sněmovny.

Pavel není Caesar. Překročit Rubikon bez legií, čili bez šance ovládnout Řím a stát se diktátorem, je zaručený způsob jak se ztrapnit. Nesledujeme kroky vojenského stratéga, který kašle na diplomacii, protože je natolik silný, že se bez ní obejde. Přihlížíme spíše šejdíři, intrikánovi, který blafuje s mizernými kartami. Jeho soupeři ho mají přečteného a zlomyslně ho nechají plácat se v tom, co si natropil. Čím déle nechá Kolář Pavla imitovat politika, tím hlubší bude bažina, ze které ho pak bude muset tahat.

Hrad není v komfortní situaci. Držet u moci poraženého Fialu, kterému vypadává ze skříně jeden kostlivec za druhým, je od Hradu jako lpět na kouli u nohy, místo aby se té přítěže a ostudy rychle zbavil. S každým dnem bez odpovědné vlády bude narůstat chaos, takže Kolářovi nezbude, než nechat Pavla jmenovat nějakého premiérského outsidera a posléze druhého outsidera, aby Hrad nedržel v rukou černého Petra, čili politickou odpovědnost za narůstající škody.