Středečním seminářem pod názvem „Aby média nelhala“, který v sídle Českého svazu vědeckotechnických společností na Novotného lávce v Praze pořádalo občanské sdružení „Nová republika“ Ivana Davida, začíná pravidelný přehled mediálních zajímavostí uplynulého týdne. „V tom jsem tak trochu namočen, kromě mě tam vystupoval i slovenský velvyslanec Peter Weiss, šéf Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný a bývalý člen Rady ČTÚ a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek. Seminář se týkal toho, jestli média mají, nebo nemají tu moc, kterou by ráda měla. Přednesl jsem poměrně obsáhlý příspěvek opřený o tvrdá statistická data, jímž jsem se snažil dokázat, že česká média zdaleka nemají nejenom tu moc, ale hlavně důvěru občanů a z toho plynoucí moc či vliv,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Zahájil ho citací z vánočního projevu prezidenta Miloše Zemana, konkrétně části, která se zabývala průzkumem CVVM o důvěryhodnosti jednotlivých institucí, jenž ukázal, že na posledních příčkách tohoto žebříčku jsou média, neziskové organizace a církve. „Od toho jsme se odpíchli a zjistili jsme, že média mají u občanů skutečně velice nízkou důvěru. Našel jsem graf z jiného průzkumu a podle něj důvěra v české novináře od roku 2004, kdy činila 47 procent, klesla na 29 procent v předloňském roce. Naopak v roce 2004 nedůvěřovalo novinářům jen 19 procent, ale v roce 2016 to bylo 46 procent. Novější průzkum nemám k dispozici, nicméně vidíme, že poměr důvěřujících a nedůvěřujících se překlopil zcela opačně. V dalším grafu jsem ukázal, jak novináři nedůvěřují politickým institucím. Například prezidentovi důvěřuje pouze 10,7 procenta novinářů,“ předkládá mediální analytik hodně zajímavé číslo.
Prezidentovi věří přes 50 procent občanů, novinářů jen 10 procent
Jeho zajímavost vynikne o to víc, když se podíváme na zjištění CVVM z února 2018, podle něhož je důvěra občanů v prezidenta 56 procent. „Prezidentovi tedy důvěřují novináři z deseti a občané z padesáti procent. Tady je asi něco špatně. Pak jsme mluvili o tom, že média se v různých situacích, zejména předvolebních, chovají tak, že na ně lze aplikovat bonmot o ‚polibcích smrti‘, protože vždy, když někoho oblaží svou důvěrou, tak dotyčný naprosto fatálně prohraje. Bylo to dokumentováno na různých volbách, třeba na přímé prezidentské v roce 2013. Média nejvíce oblažovala důvěrou pana Jana Fischera, paní Roithovou, pana Dienstbiera a pana Schwarzenberga. Jak víme, vyhrál Miloš Zeman, který byl mediálně nejvíce otloukán. Stejně tak v roce 2018, kdy se média zamilovala do pana Horáčka, pana Pavla Fischera, pana Hilšera, pana profesora Drahoše, ale opět, co se nestalo, vyhrál zase nenáviděný Miloš Zeman. To jistě nebude náhoda,“ domnívá se Petr Žantovský.
Psali jsme:
Něco podobného se dá vysledovat i v případě výsledků voleb do Poslanecké sněmovny. „Tak v roce 1998 byla médii nejvíce obletována Unie svobody, která vznikla odštěpením renegátů z ODS Pilipa, Rumla a jejich kamarádů. A ona chudinka dostala jen něco kolem osmi a půl procenta, zatímco nenáviděná a okopávaná ODS skoro 28 procent. A Zemanova ČSSD ještě více, takže sestavovala vládu. V roce 2006 jsou ta čísla také zajímavá, protože médii velice obdivovaná koalice SNK Evropští demokraté dostala pouhá dvě procenta, takže se samozřejmě do Sněmovny nedostala, zatímco nenáviděná ODS přes 35 a sociální demokracie přes 32 procent. Stejně tak to proběhlo v roce 2010, kdy médii velice vynášení a hýčkaní Zelení dostali necelá 2,5 procenta, zatímco ODS a sociální demokraté přes dvacet,“ připomíná mediální odborník.
Zbytečně přeceňujeme moc standardních mainstreamových médií
Nejčerstvější důkaz je z roku 2017, kdy ve sdělovacích prostředcích nejvíce okopávaný subjekt hnutí ANO dostalo skoro třicet procent hlasů. „V kontrastu s tím médii obletovaná TOP 09 dostala ani ne pět a půl procenta a měla to opravdu s odřenými zády, aby se vůbec do Poslanecké sněmovny vměstnala. Dokud se nesečetly hlasy v Praze, tak to vypadalo s TOP 09 velmi nahnutě. Tím chci říci, že tenhle seminář a příspěvky, které na něm zazněly, přinesly spoustu faktických informací. Z nich plyne, že úplně zbytečně přeceňujeme moc standardních mainstreamových médií. A nejvíc je přeceňují politici, kteří se domnívají, že se díky nim dostanou do lepších pozic, k nějakým prebendám, a že jim ta média zajistí kariérní vzestup. Nezajistí. Hlavně jim ho nezajistí média veřejnoprávní, zejména Česká televize,“ kategoricky prohlašuje Petr Žantovský.
Ing. Miloš Zeman
Důvodem je skutečnost, že důvěryhodnost České televize, což je celkem patrné ze sledovanosti podle peoplemetrů, není zdaleka tak vysoká, aby mohla zajistit jakýkoli automatický nárok na nějaký kariérní vzestup. „Takže závěr semináře vyzněl v tom smyslu, že bychom neměli přeceňovat mainstreamová média, neměli bychom se jich především bát a neměli bychom říkat, že mají větší vliv, než ve skutečnosti mají. Jak říká jeden můj přítel, v okamžiku, kdy odstartujeme 5G technologii, tak každý z nás může být provozovatelem televize a celé téma České televize zmizí. A smrskne se pouze na jedinou otázku: ‚Co s těmi sedmi miliardami, které do ní dnes strkáme a jestli náhodou nemáme nějaký nápad, na co je použít efektivněji‘,“ upozorňuje mediální analytik, jehož udivilo, že se o semináři z oficiálních mainstreamových médií nic nedozvěděl.
Kdo a co nezapadá do jejich pojetí, jako by pro taková média nebyl
Ačkoli všechna média informaci o konání semináře měla, a navíc byl vysílán online i je ke stažení na YouTube, jako by pro ně neexistoval. „To znamená, že mainstreamová média ignorují jakákoli – v daném případě docela odborná – shromáždění občanů a tváří se, jako že nejsou. Ani ti občané, ani ta shromáždění. Myslím, že to je ten hlavní důvod toho, proč přicházejí o svoji důvěryhodnost a proč se od nich lidé odklánějí. Tu k alternativním médiím, nebo k alternativnímu způsobu života obecně. To se týká jak starší, tak té nejmladší generace. Až si budou zase nějací novináři stěžovat, že mají malý kredit, ať si vybaví třeba tuhle situaci, kdy měli příležitost – a byli všichni zváni – přijít diskutovat na téma vlivu a pravdomluvnosti médií. Nikdo z nich nepřišel, nikdo z nich nedorazil hájit své zájmy. Pak se nesmí divit, že se mluví o nich bez nich,“ poznamenává Petr Žantovský.
Druhé dnešní téma se věnuje lednovému průzkumu Centra pro výzkum veřejného míněné Akademie věd (CVVM), které zjišťovalo důvěryhodnost do průzkumu zařazené třicítky ústavních činitelů. „Souvisí to trošku s tím úvodním tématem. Jen bych připomněl, jak uvedl středeční článek v Lidových novinách, že podle tohoto průzkumu, který je novější než ten, co jsem citoval na semináři, věří lidé z ústavních činitelů nejvíce prezidentu Zemanovi. Za ním následuje předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Je zajímavé číst ta další jména, protože když se jimi probíráte, tak zjišťujete, že jsou to jména, která jsou z větší části neustále na pranýři našich médií. Miloš Zeman je tam jednoznačně, to nepotřebuje komentář. Rychetský je ústavní činitel, ale je to ústavní soudce, ne politik. No a třetí v pořadí důvěryhodnosti je Andrej Babiš, jedna z mediálně nejotloukanějších osob naší současnosti,“ poukazuje mediální odborník.
Kalouska se ze dna důvěryhodnosti nepodařilo vyhrabat
Jen o jediné procento zpět zůstal na čtvrtém místě předseda Senátu Jaroslav Kubera. „To je zajímavá kombinace, protože Kubera je vnímán jako poměrně konzistentní osobnost, důvěryhodná a sympatická, systémově vsazená dlouhodobě v nějakém myšlenkovém hodnotovém spektru. Je zajímavé, že se umístil mezi Andrejem Babišem a Janem Hamáčkem jako předsedou druhé vládní strany. Za šéfem ČSSD se seřadili Jiří Rusnok, guvernér České národní banky, a ministryně financí Alena Schillerová. I to je opravdu velmi zvláštní kombinace. Plyne z toho asi jedno poučení. Lidé se až tak neorientují podle pokynů médií, ale podle toho, jak cítí důležitost jednotlivých ústavních činitelů. Vždyť jaké je pořadí dle funkcí: prezident, předseda Ústavního soudu, předseda vlády, předseda Senátu, místopředseda vlády, guvernér centrální banky a ministryně financí,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Za pikantní považuje, že za vyjmenovanou sedmičkou následuje Jaroslav Faltýnek bez exekutivní funkce. „Je předsedou poslaneckého klubu hnutí ANO a také mediálně velice neoblíbený člověk. Na druhou stranu největší nedůvěru vyjádřili lidé panu Kalouskovi, což asi nepřekvapí nikoho, kdo situaci trošku sleduje. Když se na ty výsledky podíváme, tak máme další potvrzení skutečnosti, že se lidé neorientují podle doporučení médií. Vždyť média dlouhá léta drží prapor Miroslava Kalouska. Ale přes všechny ty snahy a ‚polibky smrti‘, jak jsem o nich mluvil, se jim nepodařilo Miroslava Kalouska vyhrabat ze dna důvěryhodnosti do nějakého trošku sympatičtějšího postavení. Myslím, že tady platí ‚vox populi, vox Dei‘. Lidé mají svůj názor, ten se zřejmě už nestydí vyjádřit, což je jedině dobře a je to jistý důvod k optimismu. Pánbůh za to zaplať,“ těší mediálního analytika.
Kádrovácký reflex vtělený do genu nového sdružení novinářů
V týdenním přehledu zajímavostí nemůže opomenout, že Česko má novou novinářskou organizaci, kterou je Český národní výbor Mezinárodního tiskového institutu (CZ IPI). IPI je mezinárodní organizace sdružující vedoucí pracovníky médií a přední novináře a komentátory. „Informoval nás o tom pan Michal Klíma, který má být předsedou české pobočky. Podíval jsem se na jejich cíle. Chtějí se tedy přičlenit k tomu od roku 1950 existujícímu mezinárodnímu institutu, jenž vznikl ve Spojených státech a ve své době měl nepochybně politický význam. Připomeňme si, že se jedná o dobu mccarthismu, studené války, kdy všechny politické a mediální aktivity byly namířeny nějakým jednoznačně definovaným směrem.,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Český výbor tohoto mezinárodního institutu dnes vzniká s tím, že chce bránit svobodu tisku a bude se vyjadřovat k situacím, kdy je tato svoboda omezována nebo porušována. „Na tom není nic špatného, nechť se vyjadřují, je to správně, my se také můžeme vyjadřovat k různým jiným aspektům omezování svobody tisku. Ale co mě na tom velmi silně zaujalo, je ten kádrovácký reflex, který vtělil do genu Českého národního výboru Mezinárodního tiskového institutu myšlenku, že členy této organizace mohou být – cituji – ‚pouze lidé, kteří se nepodílejí, ani se v minulosti nepodíleli na potlačování svobody slova, zkreslování informací, kumulaci politické, mediální a ekonomické moci, nebo kteří brání svobodnému vyjadřování názorů‘. To je docela zajímavá směsice kádrových požadavků na eventuální budoucí členy této organizace,“ podotýká mediální odborník.
Šanci určitě nemají ti, co pracovali v 80. letech v Mladé frontě
Když vidí, že tuto organizaci zastupují lidé jako Sedláčková, Břešťan, Čásenský a také Nadační fond nezávislé žurnalistiky, který je kolektivním členem, tak je mu jasné, jaký to má rodný list. „Ale nejsem na rozdíl od nich kádrovák a nebudu je kádrovat. Velice mě však udivuje, že tu vzniká nějaká organizace, která si hned do svých preambulí a do úvodního ustanovení vtěluje jakousi kádrovací metodiku, co je velice pružná, velice gumová a dá se různým způsobem interpretovat nebo zneužívat. Kdo to je člověk, který se podílel na potlačování svobody slova, zkreslování informací, kumulaci politické, mediální a ekonomické moci, nebo který bránil svobodnému vyjadřování názorů? To by mě docela zajímalo, jak si tihle Břešťanové a Čásenští představují takového člověka,“ přiznává Petr Žantovský.
JUDr. Alena Schillerová, Ph.D.
Sám uvažuje nad tím, jestli to je například člověk, který pracoval v osmdesátých letech v Mladé frontě. „Je to pan Šabata nebo pan Komárek nebo jiní dnes liberálně demokraticky definovaí novináři? Potlačovali svobodu slova? No samozřejmě že potlačovali. Už tím, co psali, už tím, že byli součástí toho mocenského koktejlu redakce svazáckého deníku. Takže tihle lidé nemají nejmenší právo být členem takové organizace a předpokládám, že ani nebudou, že je pan Břešťan s paní Sedláčkovou, panem Čásenským a dalšími lidmi poprávu vyautují a vykádrují. A takhle bychom mohli pokračovat. Těch regulí, které eventuální člen musí splňovat, je hodně a vejde se tam absolutně všechno. Z toho čtu, že jde o nějaký samozvaný spolek, který se dohodl s mezinárodní organizací a bude tady teď kádrovat,“ míní mediální analytik.
Tváří se jako nezávislí, ale peníze berou od státních organizací
Kroutí hlavou nad tím, že tihle lidé z piedestalu domnělé autority přisvojené členstvím v mezinárodní organizaci se budou vyjadřovat o dostatečnosti, nebo nedostatečnosti jiných novinářů. „To je docela smrtící koktejl, protože ve chvíli, kdy se jedni novináři staví jako kádrováci jiných novinářů, jsme někde v letech 1949-50, kdy probíhalo úplně totéž. Jenom se tomu tehdy říkalo jinak a bylo to ve jménu trošku jiných frází, mělo to však podobný průběh. Byla tam nějaká elita, která rozhodovala o jiných. Vlastně přebírala jejich kariérní možnosti, zbavovala je jejich existenčních podmínek, vysouvala je na pokraj společnosti, někdy i za ten okraj, jak víme, vyháněla je do exilu, vsazovala je do vězení a tak dále. Každopádně to bylo velmi drastické a nechutné kádrování. Já se strašně obávám, že i tady se k tomu schyluje,“ přiznává Petr Žantovský.
Nedalo mu to podívat se na stránky IPI, Mezinárodního tiskového institutu, aby zjistil, kdo takovou organizaci financuje. „V první řadě Evropská komise, to je tedy překvapení. Potom několik státních – to podtrhuji – organizací. Tady se někdo tváří, že je nestátní organizace, deklarují se jako nezávislá NGO, ale jsou závislí na financích například od rakouského Spolkového ministerstva pro Evropu, integraci a zahraniční věci. Dále od IFEX, to je kanadská organizace, kterou založilo v roce 1992 dvanáct NGO a je mimo jiné z 19 procent financována norským ministerstvem zahraničních věcí, z 28 procent švédskou státní agenturou Sida, co má v programu například inkluzi, udržitelný rozvoj, genderovou rovnost, ekologismus a tak dále,“ přibližuje mediální odborník, odkud tečou peníze Mezinárodnímu tiskovému institutu, jehož česká pobočka slibuje bránit svobodu tisku.
Financování, které vrhá na IPI i její českou pobočku šeredné světlo
Mezinárodní tiskový institut je dále financován zdroji z Evropské unie a také norskou nadací Fritt Ord. „Ta ovšem financuje také samotnou IPI, nejen ITEX. A tahle norská nadace, která původně vznikla v sedmdesátých letech jako nadace distributorů tisku, je skoro z poloviny financována Norskými státními drahami NSB. To, co se nazývá nestátní, nevládní, nezisková, je z velké části závislé na státních nebo veřejných financích. Dalším z donátorů téhle IPI, ke které se teď hlásí Čásenský, Břešťan a spol., je Al-Džazíra Media Network. Původní Al-Džazíra založená v roce 1996 pomohla na světové obrazovky lidem, jako byl Usáma bin Ládin a podobní protagonisté muslimského terorismu. Al-Džazíru provozuje katarský šejk Hamad bin Thamer al-Thani, je to bratr emíra, tedy vůdce královské rodiny, jde tedy opět o státní peníze,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Další veřejné prostředky plynoucí do IPI pocházejí z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. „Obzvlášť pikantní zdroj financí pochází z nizozemské Adessium Foundation, která se deklaruje jako obecně prospěšná společnost, založil ji v roce 2005 jistý Rogier van Vliet. Zajímavé na téhle nadaci je, že tenhle pan Rogier van Vliet je zároveň ředitelem nadace Oceana, která má podobné činnosti. A je placena z Evropské unie i z toho fondu Adessium. Takže nadace Oceana platí Adessium a zároveň je z Adessia financována. Tomu říkám dotační incest. To by zasloužilo forenzní audit, protože tu nepochybně tečou peníze způsobem, který není úplně obvyklý. To na celou ‚slavnou‘ IPI a její novou českou pobočku hází docela šeredné světlo. Docela by mě zajímalo, jestli se k tomu někdy představitelé IPI CZ vyjádří. Řekl bych, že ne,“ tuší mediální analytik.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
