„Evropa stojí před novou etapou. Může si vzít příklady z historie?“ Takovou otázku si klade diplomat Jan Sechter a hned na ni odpovídá: „Příklady z minulosti existují. I když jejich protagonisté nejsou dnes v politice aktivní nebo už nežijí, moudré diplomacie ve své tradici uchovávají vzorce chování a jednání, které se osvědčily...“
Příklad Německa a SSSR
Sjednocení Německa je jedním z příkladů. Konec studené války nepřinesl sjednocení Německa bez jednání. Zánik NDR a její sloučení se západní Spolkovou republikou Německo bylo pro tehdejší SSSR spojeno s odchodem vojsk, a naopak s rozšířením NATO. NATO se vlastně poprvé rozšířilo. Spojenci se proto ve smlouvě 2 + 4 dohodli, že území východního Německa, bývalé NDR, bude bez jakýchkoliv základen NATO a jaderných zbraní Západu. Podobný model by bylo možné využít s Ukrajinou, pokud k tomu budou její reprezentace a občané nakloněni. Je to součást oddálení zbraní od ukrajinsko-ruské linie. Totéž by mělo platit pro Rusko. Důvěra musí být budována oboustranně.
Smlouvu 2 + 4 Německo důsledně dodržuje. Nepřipadá mu, že je méně „suverénní“. Na podzim loňského roku oznámilo Německo budování nové základny ve východoněmeckém Rostocku (Commander Task Force Baltic). Nejedná se o základnu NATO, ale post německého námořnictva s mnohonárodnostní účastí. Rusko se také ozvalo, aby se ujistilo, zda smlouva 2 + 4 není porušena. Rozšířením NATO o Finsko a Švédsko je Baltské moře z našeho pohledu bezpečnější, na druhé straně významně vzrostl počet incidentů a zvýšila se pravděpodobnost konfrontace. I zde by bylo možné využít zkušeností z tehdejších smluv a dojednat pro Baltské a pro Černé moře režim, který by zvýšil vzájemnou důvěru, například stanovit a třeba i v čase snižovat počet a druhy zbraní a vzájemně a včas komunikovat cvičení. Rusko by se mělo zavázat k tomu, že považuje linii za konečnou a nebude vznášet územní nároky vůči Ukrajině ani vůči jinému státu.
Ukrajina a Rusko by vzájemně mohly dohodnout i počet vojáků a zbraní cizího vojska v určitém širším pásmu, rozmísťovaných na svém území. Nebo je možné zakázat rozmísťování a přesouvání do tohoto pásma určitých typů zbraní, zejména jaderných, a například stanovit, že vojska v tomto území mají sloužit striktně jen k teritoriální obraně. Konkrétně by to znamenalo v určitém pásmu například zákaz raket a takzvaných sebevražedných dronů, tedy dronů s ničivou municí. Německo se ve smlouvě 2 + 4 k tomu také zavázalo a zrcadlově tomu odpovídal postupný odsun sovětských vojsk z Německa. Němci nijak nepociťují tento stav jako omezení své suverenity. To diplomacie dokáže, když je vůle.
Může to fungovat? V zásadě ano. Smlouvy nejsou všelék a z této války zůstane mezi Ruskem a Západem na dlouhou dobu nedůvěra. Jde o to, vytvořit systém, v němž by se nedůvěra dále neprohlubovala, ale naopak pro další generace zachovat šanci postupně na sebe navzájem nenahlížet jako na protivníka, ale začít vytvářet důvěru a spolupráci. Základem je ale přestat zabíjet. To další může přijít, a když ne, příklad soužití Jižní a Severní Koreje ukazuje, že i „pouhé“ příměří dokáže s určitými diplomatickými mechanismy fungovat. Nedávno od něj uplynulo 72 let. Než se dojednalo, muselo bohužel zahynout skoro milion vojáků a tři miliony civilistů. A cestu k dohodě dnes velmi inteligentně monitorované dojednaly USA se Sovětským svazem, podobně jako se nyní chystá jednat prezident Trump s Ruskem.
Příklad svobodného Rakouska
Existují i jiné příklady? Nedávno v květnu uplynulo sedmdesát let od státní smlouvy – dohody, kterou vzniklo svobodné a nezávislé Rakousko. Jejím garantem jsou také Východ i Západ. Rakousko se i s vojensko-technickými omezeními cítí svobodné a rozvíjí svoje vztahy nejen jako člen EU, ale i v partnerství s NATO.
Kdo a jak by měl příměří kontrolovat? Evropa a USA by měly vycházet z toho, co se v zásadě osvědčilo. Tedy mírové mise OBSE. Armády obou stran je nutné oddělit a rozhodně by nefungovalo nechat na Ukrajinu napochodovat desetitisíce vojáků. Konec války nemůže být dočasnou přestávkou před novým útokem, ale takto uvažují obě strany – Západ i Rusko. Cestou není nové zbrojení. Klasické „vojácké odstrašování“ se musí přepólovat ve prospěch diplomacie a oddálení ničivých zbraňových systémů od sebe. Kontrola dodržování příměří a později míru se dnes může spolehnout na inteligentní technologie. Satelitní konstelace a drony mohou linii a pásmo mezi Ukrajinou a Ruskem střežit velmi dobře a také mnohem lépe než voják na zemi objektivizovat, kde a kdo co porušil.
Jak bude dohodu vnímat Ukrajina? Bude to velmi těžké. Proti principu zachování územní celistvosti Rusko použije argumentaci sebeurčení. Všichni víme, že hranice nelze měnit silou, a cítíme, že to představuje pro náš svět zásadní hodnotu. Realita ovšem bývá jiná. Nové státy vznikají, často proti vůli entit, od kterých se oddělují. Můžeme stokrát tvrdit, že osamostatnění Krymu nebylo legitimní, ale ničemu to nepomůže a navíc Rusko přijde s kosovským příkladem. Někdy si říkám, co by bylo, kdyby při rozdělování Československa u nás v české části vyhrála nad politickou moudrostí snaha bránit územní celistvost státu. Slovensko chtělo jít svojí cestou a ani vojska by tomu nedokázala zabránit. Za čisté řešení bych proto považoval, kdyby se východní oblasti Ukrajiny staly samostatným státem s garancemi Ruska i Ukrajiny. Zřejmě je to však po bojích a s tolika oběťmi na obou stranách nereálné. Bezpečnost a suverenitu Ukrajiny může ale jednání o mírové smlouvě přinést.
Na druhé straně ztrátu území lze řešit i odškodněním. Úspěšně se o to pokusila v roce 1945 československá diplomacie vůči SSSR za odstoupené území Podkarpatské Rusi. K tomu by ale ukrajinská politická reprezentace po skončení války potřebovala suverénní mandát svých občanů.
Co Evropská unie? Je to smutné, ale Evropa je významně oslabena. V očích Trumpa svoji šanci na uspořádání Ukrajiny měla a promarnila ji. Po vytvoření separatistických sil na východě Ukrajiny roku 2014 mohla přimět Rusko a Ukrajinu plnit minské dohody. Vůči Rusku autoritu, kterou bychom mohli účinně prosazovat, také nemáme. EU se nevěnovala tehdy snad ještě možnému procesu ukrajinské ústavní reformy, decentralizace státu a statutu Doněcké a Luhanské oblasti. Politika mnoha členských států EU vmanévrovala diplomacii do pozice, kdy jakýkoliv myslitelný politický kontakt s Ruskem je a bude vnímán jako bezpečnostní hrozba. Alternativní plán EU bude tedy zřejmě ve světě ještě více osamocen, než je dnes. Je to velká škoda, protože příměří, mír a hospodářský rozvoj Ukrajiny i Ruska by byl nakonec největší měrou právě pro Evropu, naše hospodářství i pro budoucí generace přínosný.
První věc, co by měli evropští politikové udělat, je podpořit Trumpa v jeho jednáních na Aljašce. Nakonec skvělou věc pro Evropu – skončení studené války a svobodu našim zemím, která se mohla uskutečnit v roce 1989, zahájila jednání Reagana a Gorbačova na Islandu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Dohodne Trump s Putinem na Aljašce mír pro Ukrajinu?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
