Občan má dle názoru Ivana Bartoše právo znát strategii a plány řízení a rozvoje země, kraje či obce. Mít možnost zkontrolovat kdykoliv, když má pochybnost, zda jeho „křišťálově čistý“ zvolený zastupitel hájí jeho zájmy. O čem a s kým jednal. Zda byl přítomen zasedání sněmovny, zastupitelstva či výboru a podívat se ze záznamu, co tam říkal. „Tak nějak mu totiž za to všechno platíme. Možnost či právo zastupitele řídit, není moc od Boha, ale důvěra svěřená mu pomocí hlasu ve volbách. Zastupuje ty, kteří ho volili, ale dokonce i ty, kteří ho nevolili,“ upozorňuje s tím, že poctivou a otevřenou politiku nedělají zákony, kterými se politici a veřejná správa musí nebo bude muset řídit, ale lidi, kteří ji v politice a úřadech realizují. „Politici a jejich lidé ve státních firmách příliš často lžou, utajují, kradou nebo čerpají. Nedělají politiku, ale politikaření. Hledají tzv. kompromisy tam, kde mají hledat společná řešení,“ domnívá se.

Politika není pro elity. Vždyť nejvyšší funkce ve státě zastávají třeba prodavači zeleniny

Pirátská politika otevřenosti dle jejich předsedy nestojí velké peníze a díky počítačům a internetu, který má doma už dnes téměř každý, se na případné kontrole, tedy i spolurozhodování a řízení, může podílet každý, kdo zrovna chce. „Politika není pro elity, nejvyšší funkce ve státě zastávají třeba prodavači zeleniny. Ve většině případů se dá, je-li vůle, otevřená politika dělat hned a na místě. Předpokládá však to hlavní – vůli pro otevřenost,“ je přesvědčen. Podle něj neexistuje překážka, aby občané nemohli sledovat zasedání zastupitelstev online nebo ze záznamu, když, bohužel, probíhá v době, kdy jsme všichni v práci.

Není také dle jeho názoru důvod, proč by politik nemohl při nástupu do funkce podat automaticky daňové přiznání, které se obratem neztratí a proč by si politik dobrovolně a veřejně nevedl registr politických a lobbistických schůzek třeba jen formou aktualizované tabulky na svých marketingových osobních stránkách. „Dnes nic nebrání tomu pořádat otevřená veřejná výběrová řízení, předložit podmínky již před vyhlášením k odborné či veřejné oponentuře, ani zveřejňovat po drobných úpravách s vymazáním osobních údajů smlouvy, které státní správa uzavře s dodavateli. Zákon na to už konečně pamatuje, ale má zase výjimky. Když už jednou zveřejňuji smlouvy, tak sakum prdum, ne?“ domnívá se Bartoš.