To, že komunisté vymírají a je možné postupem času pozorovat značný úbytek členské základny, je podle Mlejnka dáno především demografickými zákonitostmi, perspektiva proto příliš růžová není. „Vysoký počet členů odrážel skutečnost, že komunisté byli čtyři desítky let totalitní státotvornou stranou. Po Listopadu ale většina členů partajní legitimace zahodila. Zůstali ti, kteří komunistické ideologii alespoň trochu věřili a ti, kteří kvůli věku neměli dostatek schopností či pružnosti přesunout se jinam,“ uvedl Mlejnek.

U komunistů podle politologa navíc jde jen těžko rozlišit, zda někam vstoupili z přesvědčení, nebo zda zastávají určité přesvědčení, a mnohdy to nejsou u sebe schopni rozpoznat ani oni sami. „Komunisté a jejich rodiny tak po Listopadu tvořili zvláštní segment společnosti, nostalgicky obhajující starý režim a hyperkritický k režimu novému. A také k USA, NATO a západním institucím,“ zmínil novinář a dodal, že KSČM pak ve volbách získávala protestní hlasy od těch, kteří dostali nešťastný nápad „vylít si“ aktuální frustraci volbou komunistů.

Začátkem devadesátých let prý panovalo mylné přesvědčení, že komunisté brzy „vymřou“. Tajemství jejich přežívání však podle Mlejnkových slov spočívá v dalším z paradoxů, a to, že změna režimu, přinesla též i změnu kvality života. „Pokud by naděje dožití zůstala zachována na úrovni osmdesátých let, dávno by se komunisté propadli na pět procent. Žije se lépe, žije se radostněji. Nicméně až poté, co komunisté ztratili moc,“ zdůraznil.