Poslanci, čtěte. Šéfka ústecké sociálky: Těm vašim „ohroženým lidem“ jsme k smíchu. Chtějí jen co nejvíc peněz

31.07.2021 20:36

Koště do ruky! Koncem týdne Sněmovna přerušila závěrečné čtení novely zákona o pomoci v hmotné nouzi, která má zatočit se zneužíváním dávek. „Jsme jim k smíchu a naprosto na nás kašlou,“ říká o dlouhodobě nezaměstnaných šéfka ústecké „sociálky“. Proč zastrašujeme důchodce, že nebude zrovna pro ně? Spolupráci s úřadem práce nevydržela: Konkrétně popisuje, jak vidí vysávání notorických „nemakačenek“ po téměř třicetileté praxi v nejohroženějším regionu.

Poslanci, čtěte. Šéfka ústecké sociálky: Těm vašim „ohroženým lidem“ jsme k smíchu. Chtějí jen co nejvíc peněz
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Pracující ženy, ilustrační foto

Anketa

Koho byste si přáli jako „novou krev“ v Poslanecké sněmovně?

hlasovalo: 13880 lidí

Poslanecký návrh z dílny SPDjehož projednávání bude pokračovat, je zaměřen na nepracující, kteří evidenci na úřadu práce zneužívají řadu let k čerpání nezásluhových sociálních dávek.

„Represe sama o sobě nikdy nic nevyřeší, naopak se situace jenom zhorší,“ odsoudila jej v Událostech, komentářích ministryně Jana Maláčová (ČSSD) s tím, že stát musí nabídnout pomocnou ruku těm, kteří ji potřebují. „Neodsunete ještě víc ty lidi na okraj společnosti? Není vám jich líto? Není sociální solidarita něco, čím bychom se jako vyspělá společnost měli chlubit?“ Těmito dotazy na poslance SPD Jana Hrnčíře moderátorka pořadu Jana Peroutková v Událostech, komentářích názorově tendovala k ministryni práce Janě Maláčové. Více v textu „Poslanec SPD čelil dvojici Peroutková–Maláčová“.

Být hrdí, že platíme dvacet let člověku dávky?

Výroky obou dam se nepozdávají Ivaně Šťastné, šéfce sociálního odboru v Ústí nad Labem: „S názorem, že podpora ohrožených je věcí, na kterou má být společnost pyšná, v žádném případě nemohu souhlasit.“ Člověk s takovým názorem je podle ní zcela odtržen od reality běžného života v nejvíce postižených krajích, jako je Ústecký, Moravskoslezský a Karlovarský. „Anebo tu realitu nechce vidět,“ poznamenává Šťastná a klade řečnickou otázku:

„O jakých ohrožených lidech se zde hovoří a na co má být společnost hrdá!? Ti lidé nejsou ohroženi, a pokud to někdo tvrdí, tak nehovoří z praxe. My, co chodíme do práce a platíme daně, jsme těmto lidem k smíchu a naprosto na nás kašlou. Jediné, co je zajímá – jak dostat ze společnosti co nejvíc peněz na pohodlný život. Ostatně vzdělání, které je krokem pro dobrou práci, není prioritou. A proč by pracovali, když je stát tak hodně štědrý?“

Nechápe, čím by se u vyplácení dávek měla společnost chlubit: „Že bezbřeze utrácí peníze lidí, kteří denně chodí do práce, a stát je po mnoho let obírá o daně? Podnikatele, kteří platí daně… Všichni se dívají na to, jak stát všem pracujícím bere, a dlouhodobě nezaměstnaným dává.“

Její rozhořčení, potažmo zastání vůči aktivním lidem, neustává: „Proč osoby, které jsou deset či více než dvacet let na dávkách, stát v tomto stavu udržuje? Proč se nesnaží zajistit u těchto lidí ‚obnovu pracovních návyků‘?“ Připomíná, že již mnohokrát navrhovala, aby lidé, kteří více než tři roky pasivně pobírají sociální dávky, odpracovali ve prospěch obcí alespoň polovinu fondu pracovní doby, aby jim vůbec vznikl na dávky nárok. „Nemají žádné vzdělání? Tak koště a úklid obcí…“

Povinnosti? Třeštili oči! A pak perlili

Vzpomíná, jak před časem bývalá ředitelka Generálního ředitelství Úřadu práce Kateřina Sadílková, která dnes šéfuje Úřadu práce v Liberci, vymyslela aktivitu, v jejímž rámci společně oba úřady vytipovaly dlouhodobě nezaměstnané, u nichž se objevila alespoň jiskřička, že by možná mohli mít zájem o práci.

„Šéfuji sedmdesáti lidem, a přesto jsem si každý měsíc udělala čas a na tato sezení jsem šla. Úřednice z úřadu práce k těm lidem velmi krásně mluvily. Vysvětlovaly jim, jaká jsou jejich práva. Že pracovní smlouva musí být písemná, že jim zaměstnavatel musí dát ochranné pomůcky a podobně. Když jsem si poté vzala slovo já, řekla jsem jim: ‚Paní kolegyně, moc hezky mluvíte. Řekla jste přítomným, jaká jsou jejich práva jako budoucích zaměstnanců. Já bych jim ráda řekla, jaké jsou jejich povinnosti.‘ A začala jsem: ‚Jestli vám pracovní doba začíná v 7 hodin, tak to znamená být v 7 hodin na pracovišti. Bez souhlasu vedoucího nesmíte pracoviště opustit. Na oběd máte právo přestávky na půl hodiny. Poskytnuté pomůcky nesmíte odcizit, a podobně…‘ Třeštili na mě oči, o čem to mluvím,“ vypráví svou přímou zkušenost.

Ze zhruba osmi až deseti lidí většina prý hledala všechny možné výmluvy, jenom aby nemusela nastoupit do práce: „Například ‚Já mám děti‘… A kolik jim je? Patnáct let? Proč byste s nimi musela být doma? Zkrátka a dobře, podobnými vytáčkami perlili jeden za druhým.“

Po čtyřech sezeních ukončila spolupráci, protože prý nebude svůj drahocenný čas trávit tím, aby několik hodin poslouchala lidi, kteří se vymlouvají: „Oni prostě pracovat nechtějí. Jestli mají kvůli nízkému vzdělání vidinu práce pouze za minimální mzdu, pak se jim nevyplatí chodit do práce!“

Na konci června evidovala ústecká pobočka Úřadu práce 31 099 uchazečů o zaměstnání. Ve srovnání se stejným obdobím minulého roku je počet vyšší o 1908 osob.

Přes dva tisíce osob Ústecka se také za první půlrok podpořilo na místech a rekvalifikacích dotovaných státem a Evropským sociálním fondem.

Podíl nezaměstnaných stejný nebo vyšší než republikový průměr vykázalo šest ze sedmi okresů kraje, nejhůře je na tom Most. Hůř je na tom celorepublikově jen Karviná.

Důchodci se zastrašují, „nemakačenka“ ne?

Při obhajobě výdělečně činných spoluobčanů si Ivana Šťastná nebere cavyky: „Dozvěděla jsem se, že nemohu lidi nutit pracovat. A stát nás může nutit platit hříšné daně a rozdělovat je dlouhodobě nezaměstnaným?“

Vadí jí, že z hrozby prázdné státní kasy se zastrašují důchodci, ale nikdy ne lidé na dávkách: „Víte, já mluvím z praxe člověka, který v sociální sféře pracuje téměř třicet let. Jsem ekonom, a nechci poslouchat, jak je třeba zvýšit daně všem a všude proto, že jinak nebude na důchody. Ale slyšeli jste někdy varování, že ‚nebude na sociální dávky pro dlouhodobě nezaměstnané‘? Já NE!“

Upozorňuje, že přitom důchodci si přece celý život platili ze svých mezd daně, a tak právem očekávají, že je stát zabezpečí. „Na to by společnost měla být pyšná. A ne na štědré sociální dávky pro dlouhodobě nezaměstnané, co vysávají sociální systém,“ dodává.

Ve prospěch důchodců prosadila v pátek 30. července Sněmovna změny k lepšímu, více jsme psali zde.

Například zvýšení minimální mzdy však nepovažuje inženýrka práva a ekonomie Šťastná za řešení, jak „dávkaře“ dostat do práce: „Ve škole nás učili mikro- a makroekonomii. Když sáhnete do minimální mzdy, tak ovlivňujete takzvaný magický čtyřúhelník hospodářské politiky a výkonnosti ekonomiky. Problém je, že zvýšíte-li minimální mzdu, musí to někdo zaplatit. Jistě – stát uhradí platy úředníků, ale podnikatelé? Mnozí na to nebudou mít, když jim taxativně určíte, že všem pracovníkům musejí poskytnout mzdu 15 tisíc korun. Živnostník je leckdy rád, že zajistí zakázky a má pro osobní spotřebu jen o něco málo více než jeho vlastní zaměstnanci.“

I za prvobytně pospolné společnosti… Po práci nezvládnou flámovat

Jestli dlouhodobě nezaměstnaní chtějí od daňových poplatníků nějaké peníze – a nejsou malé –, tak jim musejí něco vrátit zpátky. Vždy to tak dle ní bylo, i za prvobytně pospolné společnosti.

Když mluví o dlouhodobě nezaměstnaných, myslí tím konkrétně ty, pro které vzdělání není prvořadé. „Jestli někdo s bídou dokončí 7. třídu, tak samozřejmě nezískal vzdělání pro to, aby si vydělal slušné peníze. Může jít dělat maximálně námezdního dělníka za pár korun – ale na dávkách si rodina přijde na víc než ve mzdě za takovou práci,“ dodává vedoucí odboru sociálních věcí.

Příklad dobré praxe? V mosteckém Chanově se někteří pustili do oprav a úklidu. Psali jsme před pár dny v textu „Romové mákli. Vlastníma rukama spravují Chanov“. Před necelými dvěma lety jsme mimo jiné psali o kroku města Most, které zastavilo úklid romského ghetta, aby bylo vidět, jak čtvrť vypadá bez servisu města.

Řešení vidí Ivana Šťastná spíše v podmínce odpracovat každý týden dvacet procent z fondu pracovní doby. „Nemají-li vzdělání, dostanou košťata a mohou uklízet. Aby věděli, že peníze se nedostávají zadarmo. A další věc – pokud budou pracovat, tak nebudou mít kde brát sílu, aby v deset večer pořádali mejdan do dvou hodin do rána. Protože sousedé okolo jsou utahaní, jelikož ‚hákují‘ ráno v šest či sedm hodin do práce, takže v deset večer potřebují spát. A tito dlouhodobě nezaměstnaní mají eldorádo a pak si celé dopoledne pospávají,“ popisuje, jaká nerovnováha by ze společnosti měla zmizet. A v tom dle ní návrhy SPD mohou pomoci.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Lucie Bartoš

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Pláčete na špatném hrobě. Ne, netrefil jste ani hřbitov!“ Vondráček a Benešík v drsné přestřelce. Živě a před kamerami

22:52 „Pláčete na špatném hrobě. Ne, netrefil jste ani hřbitov!“ Vondráček a Benešík v drsné přestřelce. Živě a před kamerami

Lídři Zlínského kraje, sedmi kandidátek na základě průzkumu volebního potenciálu pro ČT, se zúčastni…