„Když jsem jel do Budapešti a objevil jsem tam čínské reklamy, tušil jsem, že už to přichází,“ uvedl na začátku promítání režisér k čínskému průniku do Evropy. „A když náš prezident jel do Číny a pozval čínského prezidenta, tak ve mně pokračovalo to napětí, co se stane, až přijedou, a za jak dlouho se mohu naučit čínsky,“ postrašil přítomné s tím, že se tu za ne příliš dlouhou dobu může mluvit čínsky.
Jak to všechno začalo
„A těsně před tím, než přijeli a než se v ulicích začali lidé tak nějak divně pohybovat a nakonec do sebe tak divně strkat, jsme se rozhodli, že to budeme natáčet. V Českém žurnálu je to tak, že nikdy na začátku roku nevíme, co budeme točit. Někdy třeba investujeme dva dny, co se potom ztratí, a netočíme to. My jsme se pak rozhodli v tom tématu pokračovat, jet do Číny, najít Číňany. Samozřejmě, není to pohled Číňanů, ale náš, našich politiků. A o Číňanech, jak si představují žít v demokratické republice,“ pokračoval pak Remunda.
„My jsme se zhruba měsíc před příjezdem čínského prezidenta akreditovali a bylo nám napsáno, že akreditace se budou vyřizovat postupně a že budeme zpraveni. Doslova až v den příletu čínského prezidenta jsme dostali osm mailů, kde bylo dopodrobna vyčísleno, kde nemůžeme být. Což mne upřímně řečeno překvapilo, protože se domnívám, že Česká televize mohla dostat akreditaci nejen pro zpravodajce, ale i dokumentaristy,“ posteskl si směrem k Hradu Remunda. „Z mého pohledu je to poměrně nestandardní postup, který se ale aplikuje pro vícero štábů ČT u těch oficiálních příležitostí. Bohužel.“
Hon na vítače
Ke zpracovávání dokumentu pak uvedl: „Měli jsme k dispozici hrubý materiál, který se do zpráv nedostal. Ten jsme nechali přeložit a doslova nás to šokovalo, protože jsme věděli, že je to organizované, věděli jsme, že oni na rozdíl od nás věděli, kudy se prezidentská kolona bude pohybovat. Takže se odehrávaly takové divné scény, že lidé zabíhali do autobusů, křičeli na sebe a někam odjížděli,“ řekl Remunda na adresu „čínských vítačů“ před několika desítkami především mladších lidí, mezi kterými nechyběl bývalý primátor a nynější krajský a městský radní za ODS Martin Baxa. „My jsme pak stopovali ten autobus jako v nějaké detektivce. Abychom dojeli za nějakou partou, která byla zrovna odklizena na vedlejší kolej. A nestihli jsme místo, kudy kolona zrovna projížděla. Věděli jsme, že jsou organizováni, ale nevěděli jsme, co si říkají, a to mne šokovalo.“
Šedé eminence…
„Pokud se setkáte s představiteli opozičních sil, tak ten jazyk je takový normalizační, to je v Číně asi zcela běžné,“ uvedl dále dokumentarista k návštěvě štábu ČT v Číně a k natáčení v jednom prestižním čínském kadeřnictví přiznal, že „jsou skutečně hrdi na to, že Čína za posledních dvacet let ušla takovou cestu, to znamená, že nežijí pod hranicí chudoby a mohou si něco dovolit.“
„Pan místopředseda Parlamentu Vojtěch Filip byl skrze svého poradce, což je pán, který se jmenuje Szakal, obeznámen s tím, kdo jsme a co chceme natáčet, a asi si uvědomil, že to je pro ně jedna hodina televizního piár zadarmo. A z toho důvodu nás vzali s sebou,“ odhrnul oponu zákulisí Remunda.
Fotogalerie: - Čínský Obecní dům
Fotogalerie: - Zeman v Číně
„Z jejich pohledu asi nepodstoupili nějaké riziko, protože jejich voliči je budou volit ve volbách dál. Jediné omezení tam bylo, a to mne mrzí, že pan Szakal odmítal vystupovat na kameru. Myslím si, že je to škoda, protože je to zajímavější než natáčet jen s předsedou KSČM, protože je to takový zákulisní hráč, jeden z těch v pozadí. Mluví takovou moskevskou češtinou, je slovenský Maďar, má takový ruský slovosled. Zastupoval třeba náš stát ve sporu o Gabčíkovo. Má za sebou pár kauz, je to profesionální diplomat, člověk, který se pohybuje v nejvyšších kruzích, často mu zvoní telefon, volali mu z ambasády z Kazachstánu, řeší postsovětské republiky v tom postsovětském prostoru. Získával pozici v Číně. A říkal mi, že pan Tvrdík tam jezdil s tááákhle velkými vázami z Moseru,“ ukázal až nad sebe Remunda, „že na takové oni nikdy neměli ze stranických peněz. A že je předběhl. Že si ale nemá pan Tvrdík nic myslet, že ty jejich (rozuměj KSČM, pozn. red.) kontakty jsou do hloubi komunistické strany, takže jsou stabilnější. Ale v bussinesovém světě je momentálně podle pana Szakala dál pan Tvrdík v centru dění. A to jsme se dostali k panu Tvrdíkovi,“ pohovořil Filip Remunda o bývalém vrcholném manažerovi Letiště Praha.
„O setkání s ním jsme mnoho usilovali jak v Praze, tak v Číně, protože on bývá napůl v Čechách a napůl v Číně. Když jsme byli v Číně my, tak tam zrovna pobýval, byl v Šanghaji a dozvěděli jsme se dokonce, že čínská televize, kde jsme usilovali o rozhovor s animátory toho čínského Krtečka, konzultovala, zda svolit s natáčením s panem Tvrdíkem,“ uvedl za oživení v sále dokumentarista České televize. „Do určité míry má větší slovo než i pan velvyslanec.“
Psali jsme:
Postupný pokrok
K setkání s Tibeťany v Číně, což je další sekvence dokumentu, režisér uvedl: „Skutečně tu čínskou subvenční, prodotační politiku vnímám a nemám důvod jí nevěřit. Je to určitě součást propagandy. Byl jsem velmi rád, že tento její hlas v dokumentu mohl zaznít, protože jsem nechtěl, aby tam byli jen lidé, co po Praze pobíhali s tibetskými vlajkami. A pak tam byla tibetská spisovatelka, žijící v exilu, přinášela úplně jiný pohled. Při rozhovorech s mnoha lidmi z Číny v Praze jsem pochopil, že doufají v uvolnění situace. Vnímají tu ekonomickou prosperitu a zvyšování životní úrovně trochu nadřazeně nad svobodu jednotlivce ve prospěch těch následujících dvaceti let. Při vědomí toho, jaký krok Čína udělala za 20 let, tak oni myslí, že za dalších dvacet let to bude mnohem lepší a možná ta situace se v rámci systému o trochu zlepší,“ vyslovil optimisticky Remunda.
Poznatky mezi čínskými aktivisty v Praze má Remunda takové, že Peking „utahuje šrouby“. Nelze se například svobodně pohybovat na internetu. „Ti lidé se bojí otevřeně vystupovat, protože se obávají, že je nemusí za příbuznými do Číny pustit. Dozvěděli jsme se, že čínská ambasáda tady pečlivě sleduje všechny mediální výstupy, posílají z toho svodky do Pekingu na ministerstvo zahraničních věcí. Stalo se, že mnoho autorů nebo novinářů, kteří v Číně svobodně natáčeli, nedostali víza. To jsou mocné páky na lidi, co tu žijí. Oni by rádi kontrolovali, co se děje i ve zbytku světa, konkrétně v České republice.“
Merkelová a Němci jako příklad…
Remunda si myslí, že je třeba do Číny jezdit, ale vyhýbat se oficiálním místům, jako je například Tchien-an-men, kde je spousta tajných policistů. „Kdybych tam vytáhl kameru, měli bychom s tím popotahovačky a mohli by nás za to zavřít. Je třeba upozorňovat naše politiky na to, že čínskou politiku je třeba dělat s rozvahou. Mnoho lidí, kteří se snažili obhajovat, co dělá prezident Zeman, poukazovalo na to, co dělá britská královna, co dělá americký prezident. Angela Merkel byla v Číně sedmkrát za své kancléřské období. Jenže já jsem se v Číně dozvěděl od lidí, kteří se zabývají čínskou politikou, že Němci jednat do Číny jezdí a prošlapávají cestu svým firmám a prodávají tam své technologie se ziskem, ale vedle toho mají velmi propracovanou lidsko-právní agendu, která je skrytá, nemedializovaná, ale postavená na preciznosti, na německé znalosti práva,“ pochválil Němce Remunda.
„Jezdí tam lidi právně vzdělaní, kteří se zabývají konkrétními příklady porušování lidských práv. A to je pro mne velkou inspirací a tento model bychom si mohli půjčit z Německa k nám a poradit našemu prezidentovi a ústavním činitelům se situací, která, jak říká Egon Bondy, je nevyhnutelná.“ Tím režisér dokumentů narážel na čínskou expanzi do světa a úlohu hegemona ve světě. Na úplný závěr pak ze sálu zaznělo, jak dobře pomáháme panu Kellnerovi k expanzi Home Creditu na čínský trh…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
