Pozor na vaše peníze! Nová směrnice Bruselu vám šmátrá do peněženky. Přímo vám

30.01.2018 8:18

Velké nadnárodní firmy mají další způsob, jak z občanů „vytěžit“ co nejvíce peněz. Dala jim jej EU spolu s možností ukrást nám bankovní tajemství. Náš národní Parlament tomu jen tiše přihlížel.

Pozor na vaše peníze! Nová směrnice Bruselu vám šmátrá do peněženky. Přímo vám
Foto: Hans Štembera
Popisek: Peníze, ilustrační foto

Německý deník Berliner Morgenpost upozornil, že od 13. ledna každého z nás dělí od vzdání se bankovního tajemství jediné kliknutí počítačové myši. Při nákupu zboží na nadnárodních internetových portálech jako Amazon, Google, nebo E-bay vám může být podstrčen k odsouhlasení formulář, kterým těmto firmám dáte právo k nahlížení do vašich bankovních účtů. Nejde přitom o podvod. Zákon č. 370/2017 Sb., o platebním styku, tuto možnost připouští. Do českého zákona se dostala zapracováním druhé směrnice Evropského parlamentu a Rady o platebním styku, která má číslo 2015/2366/EU. Uzákoněním této možnosti skončila doba, kdy zprostředkovatelské portály jako Booking.com přinášely zákazníkům lepší, levnější nebo pohodlnější služby, upozorňuje ekonom a publicista Martin Kunštek. Směrnice EU jim otevřela prostor pro tzv. „nové dynamické určování cen“. Internetoví zprostředkovatelé nákupů, kteří budou mít souhlas kupujícího k nahlížení do bankovních účtů, budou moci – „díky“ takto získaným informacím o klientovi a jeho spotřebitelském chování a prostředcích na účtech – manipulovat cenami tak, aby mu mohli prodat už ne nejlevnější nebo nejlepší zboží nebo službu. Ale aby za tu službu mohli naúčtovat spotřebiteli co nejvyšší částku. Jejich ziskem je totiž procentní provize z transakce. 

Anketa

Chcete, aby Zeman jmenoval Babiše premiérem i napodruhé?

89%
11%
hlasovalo: 7474 lidí

Doposud bylo tzv. „staré“ dynamické určování cen známé z praxe aerolinií. Letenka již mnoho let nestojí každého stejnou částku. Ceny stejné služby – např. letu z Prahy do Londýna – se mění v čase. A nejen sezónně, jako tomu bylo před desetiletími, kdy nejdražší letenky byly v prázdninových termínech. Donedávna platilo, že ten, kdo si letenku kupuje mnoho měsíců předem, nebo je ochoten na letišti čekat i několik dní na poslední volnou sedačku v letadle, může letět i za desetinu ceny, kterou zaplatil kupující několik dní nebo den před letem. Podle aktuální poptávky se v poslední době mění i ceny ubytování v hotelech nebo v apartmánech. Klidně z hodiny na hodinu. Toto chování aerolinek nebo hoteliérů nelze odsuzovat. Jde samozřejmě o snahu vydělat co nejvíce peněz – což je ostatně smyslem každého komerčního podnikání – ovšem čistě za použití tržních principů. A mnoha spotřebitelům to umožňuje dosáhnout na lepší ceny. Takže jde o v podstatě férový obchod.

Anketa

Věříte Milanu Chovancovi, že upřímně podporuje prezidenta Zemana?

hlasovalo: 9383 lidí

Nové dynamické určování cen 

Tzv. „Nové dynamické určování cen“ je však zneužitím informační asymetrie mezi poskytovatelem a spotřebitelem. Když poskytovatel služby zprostředkování nákupu letenky či ubytování vidí na to, kolik máte peněz, kolik a za co utrácíte, jaká vám chodí výplata a od jakého zaměstnavatele, tak si vás může určitým způsobem „zaškatulkovat“ a na základě sofistikovaných matematicko-sociálních modelů vám zpřístupnit pouze určitou část dostupné nabídky. Nebo cenu upravit tak, aby nebyla nejvýhodnější pro spotřebitele, ale aby z ní měl co nejvyšší provizi. Což znamená, aby byla co nejdražší. 

Totéž prakticky může fungovat i v případě velkých nadnárodních firem nebo jejich skupin, které provozují jak internetové vyhledávače, tak i obří e-shopy nebo porovnávače cen. Tyto firmy mají o spotřebitelích dlouhodobě uložená data o tom, co každý z nich ze svého počítače vyhledával. A nyní k tomu budou moci získat údaje o tom, co pak následně koupil a za kolik. A opět budou moci upravovat ceny. Jde o klasickou ukázku informační asymetrie a jejího zneužití, jak ji ve své práci popsal americký ekonom George Akerlof, který za výzkum a popsání tohoto jevu v roce 2001 získal Nobelovu cenu za ekonomii.

Úplný laik by si mohl myslet, že jde o omyl, nedopatření nebo legislativní nešikovnost nějakého bruselského eurokrata. O politickém procesu napůl informovaný laik by si mohl myslet, že tuto nehoráznou možnost do zákona nebo směrnice vložil nějaký poslanec nebo europoslanec, zkorumpovaný těmito obřími nadnárodními firmami. Podle Berliner Morgenpost však šlo o záměr Evropské komise – tedy nejvyšších představitelů EU – kteří vydali v tomto směru politické pokyny k vypracování tohoto ustanovení. Oficiálně je politicky zdůvodňují snahou zvyšovat konkurenci mezi bankami. Od zadání zvýšit konkurenci, s cílem aby profitoval spotřebitel, má však výsledek stejně daleko, jako v případě směrnice EU o zbraních, která měla původně cíl zvýšit bezpečnost uživatelů, harmonizovat technické předpisy pro výrobu a znehodnocování ručních zbraní v civilním sektoru. A jejímž výsledkem je místo toho směrnice, která má odzbrojit bezúhonné občany v době rostoucí kriminality imigrantských zločineckých gangů.

Legislativní proces národního zákona a směrnice EU, umožňujících nadnárodním korporacím prolomit bankovní tajemství spotřebitelů, v sobě nese dva hlavní motivy. Selhání všech kontrolních mechanismů, kterými jako občané disponujeme prostřednictvím svých volených zástupců. Ukazuje však zejména na to, že systém rozhodování v EU je nastaven tak, aby ony kontrolní mechanismy byly co nejvíce oslabeny. Zkrátka a dobře, aby důležité věci vznikaly rukou nevolených eurokaratů. O jejichž nezkorumpovatelnosti si nedělám žádné iluze. A aby volení zástupci – europoslanci, národní poslanci a ministři – měli minimální šance z návrhů vyškrtat schované „miny“ zaměřené na další ukrácení práv občanů členských států EU.

Příběh ztráty práva na bankovní tajemství

Příběh ztráty práva na bankovní tajemství, které některé státy měly donedávna zakotveny v ústavě – u nás je zahrnut v rámci článku 10 Listiny základních práv a svobod pod právem na soukromí – je dlouhý mnoho let. 

Jeho kořeny sahají do roku 1991, kdy prezident USA George Herbert Bush senior vyhlásil tzv. válku proti drogám. V jejím rámci byla na půdě Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) připravována mezinárodní smlouva o opatření k zabránění legalizace výnosů z trestné činnosti. Smlouva vycházela z principů obsažených v americkém federálním zákoně proti praní špinavých peněz z počátku 80. let. Smlouva OECD byla podepsána v roce 1999 v Paříži. Signatářské země ji postupně ratifikovaly a různým tempem její text zapracovávaly do národní legislativy. 

Některé státy, jako je Francie nebo Německo, ji použily kromě boje proti organizovanému zločinu typu obchod s drogami a zbraněmi, vydírání, organizace násilné prostituce – i jako „beranidla“ k získání nástrojů ke  zvýšení svých daňových výnosů formou potlačování daňových úniků. Při praní špinavých peněz dochází k předstírání legální ekonomické činnosti, při níž jsou peníze „prohnány“ normálním podnikem. A po zaplacení daní se z nich stávají „čisté peníze“. Podobné nástroje a trasy však v rámci finančního systému používají i pachatelé určitých typů nelegálních daňových úniků. Sem nepatří obchody typu korunové dluhopisy, které využil mimo jiné současný český premiér Andrej Babiš, nebo převádění peněz ze státu do státu v rámci struktur nadnárodních firem, s cílem dosáhnout na co nejmenší daně. Tyto operace jsou v podstatě legální formou daňových úniků. Proti nimž se ani EU nesnaží nijak bojovat. 

Tehdy některé západní země zajímaly peníze, které poplatníci schovávali v rámci různých operací na finančních trzích s cílem vyhnout se zdanění. Státy tehdejší EU se k praní špinavých peněz v podstatě postavily metodou „chceme svůj podíl v podobě daní“. Některé země, jako jsou Holandsko a Lucembursko, k aplikaci principů smlouvy i tak přistupovaly velmi laxně. Situace se prudce změnila po útocích na newyorská dvojčata 11. září 2001. Legislativní opatření dostala nový impulz v rámci boje proti terorismu a jeho financování. Do té doby procházelo i vybírání tzv. „zakátu“, neboli příspěvku na džihád, jakoby bez povšimnutí státních orgánů. 

Zakát, neboli příspěvek na džihád

Zakát je původně slovo označující v Koránu daň pro nemuslimy. Prorok Mohamed v Koránu nařídil kromě jiných věcí vybírat pouze tři druhy daně. Daň z příjmů a daň z majetku – pro muslimy. Ostatní daně, poplatky a cla považoval jako obchodník za nemravná a postavil je mimo zákon. 

Pro nemuslimy Mohamed zavedl ještě zvláštní „daň z hlavy“ označovanou právě tímto slovem – zakát. Křesťanům a židům sice umožnil na dobytých územích žít. Pokud však nepřestoupili na islám, tak pro ně byla zavedena povinnost platit zvláštní „daň z míru“. 

V Evropě byla tato daň označovaná jako „tributum pacis“, nebo zkráceně „tribut“, známá od dob starého Říma. Platili ji příslušníci národů, které si Řím vojensky nebo „diplomaticky“ či obchodně podrobil. Z naší historie je znám tribut, k jehož placení do Německa císaři se zavázal kníže sv. Václav v podobě poplatku 300 volů a 10 hřiven stříbra. Šlo o formu výpalného. Poplatku za to, že se na nás nebude útočit a drancovat. Tribut pak pro změnu Turkům platil i císař Rudolf II.

Dnes je zakát vybírán i od neislámských firem, pokud své zboží chtějí prodávat na muslimských trzích. Což je v podstatě přímo v rozporu s textem Koránu. Kromě jiných jej platí i Agrofert za různé certifikáty na „halal“ původ vyráběného zboží, které je určeno na prodej muslimům. V poválečné éře vybírají různé islámské organizace zakát paradoxně i od muslimů. Platí jej mnoho desetiletí muslimští přistěhovalci v západoevropských zemích. Jako „dobrovolný“ příspěvek. Islám totiž muslimovi krom jiného ukládá povinnost dobročinnosti. V dnešní době však už nemá jen podobu darů chudým, ale i jakési zvláštní daně. Muslimové platí na islámské organizace obdobu středověkého křesťanského desátku. 

Z části peněz, která je posílána do islámských zemí, je muslimskými charitativními organizacemi financována výstavba a provoz nemocnic a sociálních zařízení pro chudé. Část však jde i na financování výzbroje a provozu teroristických organizací jako Tálibán, Al-Káida či Islámský stát. Samozřejmě, že i forma výběru zakátu od řady evropských muslimů má spíše charakter výběru výpalného. Jejich výběrčí by zřejmě prorok Mohamed hnal bičem. I když jde o trestnou činnost, tak státní orgány západoevropských zemí nad ní mnoho let zavíraly oči. Situace se změnila až po 11. září. Tehdy i západoevropské země v legislativě i v praxi přitvrdily. V zemích EU tehdy vznikly poměrně přísné zákony na sledování bankovních a finančních systémů. Policie a zpravodajské služby získaly více pravomocí k nahlížení do bankovních účtů. V závěsu za nimi je získaly i orgány daňové správy. Až potud by bylo možné brát snahy národních orgánů jako legitimní. Proti boji s organizovaným zločinem nebo daňovým únikům nelze nic namítat.

Na průšvih se začalo zadělávat v okamžiku, kdy se do věci vložila EU  

Na průšvih se začalo zadělávat v okamžiku, kdy se do věci vložila EU.  Eurokraté se také chopili klávesnic počítačů a dali se do „společného evropského díla“. Do té by si totiž každý stát opatření dělal podle toho, aby to bylo přijatelné domácí veřejností. Všichni sice přistoupili k omezení hotovostních plateb nad částku 15 tisíc eur, zrušili anonymní bankovní účty apod., ale to většina normálních lidí nepovažovala za nějak velký problém. Národní státy totiž tato omezení vždy nějak kompenzovala. Francie schválila zákon, podle něhož je vedení bankovních účtů, vklady a výběry a převody z nich bezplatné. Neboli zakázala bankovní poplatky zákonem. Některé země zakázaly zpoplatňovat platby kartou v obchodech. Jestli však bruselským úředníkům něco opravdu „leží v žaludku“, tak je to různost. V roce 2003 – oficiálně v rámci reakce na útoky z 11. září – Evropská komise začala připravovat první směrnici o platebním styku. Před tím eurokaraté vyrobili několik nařízení a směrnic proti praní špinavých peněz. Ale ty vesměs vycházely z Pařížské dohody sjednané na půdě OECD. V roce 2003 se však Komise chopila příležitosti k harmonizaci národních zákonů o bezhotovostních platbách. Po několikaletém projednávání v Evropském parlamentu a radě vznikla směrnice 64/2004. V ní EU zavedla všechny definice pojmů užívaných běžně v bankovnictví a finančních službách a stanovila pro ně evropská pravidla. Postupovalo se metodou od každého něco. A schválilo se v podstatě jen to, co nikomu moc nevadilo. Žádné novinky to do práva prakticky nepřineslo. Ve směrnici byl v podstatě popsán legislativními termíny stav, který tehdy v praxi platil podle soukromého práva.

Bankovnictví, jak jsme jej donedávna znali, se vyvíjelo mnoho staletí. První zárodky bankovních a platebních služeb v Evropě známe už do křižáckého řádu templářů. Od 11. století poskytovali napřed poutníkům do Svaté země a později i obchodníkům službu vkladu a výběru peněz. A to napříč křesťanským světem. Účtovali si za to poplatky. Později se ve středověké Itálii rozvinulo i komerční bankovnictví v podobě úvěrů. Úrok tehdy zakazovala jako lichvu křesťanská víra. Na židy se zákaz nevztahoval. Křesťané ovšem mohli obchodovat s měnami za poplatky a brát si podíl z úvěrovaných obchodů. Investiční bankovnictví se zrodilo v rámci koloniální éry v 15. století. Zákonodárství do této sféry dlouho regulací nezasahovalo. První zákony upravující tuto činnost jsou až z přelomu 18. a 19. století. Výjimku tvoří Švýcarské smlouvy, které později vytvořily federální Ústavu, v nichž je bankovní tajemství zakotveno od 14. století.

Až donedávna se mělo za to, že vztahy mezi bankou a klientem jsou výhradně soukromou věcí. Vše se řídilo smlouvami mezi bankou a klientem. V případě trestného činu spor řešil soud v rámci trestního řízení, nebo i civilních žalob. Celkem snadno šlo poznat, kdo se dopustil porušení a komu za to náleží odškodné. Změnu přinesla Velká hospodářská krize v 30. letech minulého století. V jejím rámci byly zavedeny předpisy s cílem chránit vklady střadatelů. Později přibyly i státní instituty na odškodňování střadatelů zkrachovalých bank. Mezinárodními smlouvami byly upraveny podmínky pro vydávání mezinárodních platebních nástrojů jako šeky, cestovní šeky, směnky apod.

Ještě v 90. letech minulého století však řada nástrojů používaných v bankách ke svému fungování nepotřebovala zákon. Např. platební karty byly od jejich vynálezu v 70. letech téměř třicet let používány na základě smluv mezi klientem a bankou. Ve smlouvě byly vymezeny podmínky použití, způsoby ochrany proti zneužití apod. Klient buď kartu chtěl a podmínky přijal – nebo si vyjednal lepší – nebo si kartu nevzal. Spory z podvodů a zneužití karet soudy dlouho uměly řešit v civilním nebo trestním řízení a poškozené odškodňovat i bez zvláštního zákona či směrnice.

Vlak regulace se rozjel na plné obrátky

V roce 2003 si však eurokraté předsevzali udělat velký kodex. Do první směrnice o platebních službách všechny do té doby známé postupy ze smluvního práva přepsali do psaného právního předpisu. Členské státy to pak od EU převzaly. Tehdy ještě nešlo o žádnou praktickou revoluci. EU se jen zmocnila další pravomoci. Tehdy to nikomu nevadilo, protože to v praxi jakoby nic neudělalo. Pro příběh končící legální možností ukrást nám bankovní tajemství je důležitý pouze jediný článek tehdejší směrnice. A to ten poslední, který Komisi zmocnil každých 5 let přezkoumat podmínky na trhu a případně navrhnout změny legislativy. Evropské orgány kromě toho pak právo zahustily ještě devíti dalšími směrnicemi a nařízeními. Vlak regulace se rozjel na plné obrátky.

U nás doma, v ČR, byl v reakci na první směrnici schválen zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku. V podstatě do dosavadní soukromoprávní praxe banka–klient přinesl pouze právo na zúčtování převodu peněz z účtu na účet do 3 dnů v případě vnitrostátních plateb a do 5 dnů v případě mezinárodních plateb. Jinak také pouze popsal v zákoně již existující praxi. Dalo by se říci, že se zákonem potiskl papír. Bez dalšího efektu. Žádný zákaz bankovních poplatků nebo jiné zvýhodnění střadatelů se nekonalo.

Jenže tržní aktéři mezi tím nespali. Tam, kde je poptávka po určité službě – například po neregulovaných platebních transakcích – časem vznikne nabídka. Tak vznikly tzv. elektronické peníze, mezi něž patří celosvětově známý „Bitcoin“. Podle počítačových expertů jsou zatím na jeho sledování daňová správa a a orgány činné v trestním řízení krátké. Kromě spekulativních obchodů je proto používán i na různé transakce v oblasti kriminální sféry. A také je užíván k obchodování, jehož cílem je obejít povinnost platit DPH nebo daň z příjmů.

Kromě toho vznikly různé nové nástroje nekriminální povahy, jako je internetové bankovnictví. Několik let se jeho používání řídilo starou metodou smluvního práva.

Mezitím evropský komisař pro vnitřní trh Michel Barnier aktivoval kolečko posledního článku směrnice. Čili kolotoč změn legislativy v této oblasti opět spustil. Předložil do legislativního procesu napřed několik dílčích návrhů nařízení a směrnic kodifikujících nové nástroje na trhu. Takto třeba vznikla směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/110/ES  o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz. Mimochodem, problém s rizikem používání k daňovým únikům či k trestné činnosti nedokázala vyřešit. Právně z elektronických peněz udělala pouze rizikovou investici. Elektronické peníze jsou definovány jako závazek jejich vydavatele. S tím, že ten může být promlčen stejně jako dlužná faktura či jiný dluh. Pokud např. s Bitcoiny jejich majitele delší dobu nenakládají, tak mu mohou propadnout. To je jediný způsob, jak se eurokraté dokázali vypořádat s nestátní měnou, která nemá žádnou právní jurisdikci.

Řada dalších evropských předpisů vznikla v reakci na finanční krizi v roce 2008. Týkaly se zejména bankovního dohledu. A mimo jiné jimi byl zřízen Evropský úřad pro bankovnictví (EBA), který je evropským orgánem bankovního dohledu.

Směrnice, která umožňuje prolomení bankovního tajemství soukromými subjekty, začala vznikat v roce 2013. Návrh nové směrnice o platebním styku vypracovala generální ředitelství pro vnitřní trh a pro hospodářskou soutěž. Podle Berliner Morgenpost bylo od počátku politické zadání – umožnit vstup na regulovaný trh platebních služeb i nebankovním a nepoštovním či nešekovým poskytovatelům platebních služeb. V rámci zvýšení konkurence směrnice popsala nové typy služeb. Většinou v té době již existující. Popsány jsou bankovní služby, služby plateb platebními kartami nebo čipy, různé zúčtovací systémy bankovní i nebankovní. Vše má svoji definici, pravidla k získání licence a nahrubo popsané postupy práce. 

EU a „nový přístup k tvorbě práva“ 

Novinkou je v poslední době módní přenášení kompetencí ke stanovení předpisů na Evropskou komisi (EK) nebo EBA. V posledních letech se v Bruselu prosazuje tzv. „nový přístup k tvorbě práva“. Volené orgány moci zákonodárné – Evropský parlament (EP) a Rada – se zákonodárné moci vzdávají ve prospěch nevolené Komise nebo jiných úřednických orgánů. Ve směrnicích a nařízeních delegují na Komisi, nebo v tomto případ EBA, pravomoc vydávat obecně závazné prováděcí předpisy. Které teprve stanoví všechny podstatné úpravy toho, jak systém funguje.

EP a Rada směrnici projednávaly až do roku 2015. Dvakrát si jej vraceli s pozměňovacími návrhy a teprve až po jednání společného orgánů složeného z členů gesčního výboru a Rady byla směrnice přijata. Během několika „koleček“, kdy Komise do návrhu může přidávat nové doplňky, které před tím v EP ani v Radě nebyly, se do textu dostaly ustanovení článků 62 až 67. V nich je obsaženo právo na bankovní a jiné poplatky. Ovšem s tím, že některé státy si mohou ponechat jejich zákaz. EU přidala povinnost vyčíslit, na žádost klienta, z čeho se skládají. Takže střadatel by si teoreticky mohl nechat od banky vypsat, že poplatek za výběr z bankomatu je složen z platby za dovoz peněz, za pořízení bankomatu, elektřinu atd.

Oficiální důvod, proč byla směrnice dělána, je vypořádán v článku 65. Ten řeší situace, kdy příjemce platby, např. kartou v obchodě, potřebuje vědět, jestli je transakce krytá dostatkem peněz na účtu. V minulosti bylo kritizováno, že řada platebních a úvěrových podvodů byla spáchána právě tak, že kupující provedl platbu nekrytou kartou. Tento problém, kromě poplatků strhávaných obchodníkovi, dlouho bránil většímu rozšíření plateb kartou v obchodech. V řadě zemí – mimo jiné v ČR – soudní a trestní řízení trvá dlouho a poškozenému pak peníze chybějí v běžném provozu. Článek 65 problém řeší dobře. Umožňuje konkrétnímu platebnímu terminálu v obchodě, nebo platebnímu systému plateb přes internet, např. při rezervaci hotelu, zeptat se banky na to, jestli na účtu je dost peněz na provedení platby za třeba 100 eur. Metodou ano/ne. Bez získání dalších údajů o tom, kolik na účtu je a co se z něj platilo nebo kolik tam došlo. Kvůli tomuto jedinému důležitému článku, který skutečně řeší reálný problém, však vznikla směrnice o 110 článcích. 

Jak nejlépe schovat mrtvolu? Mezi hromadou mrtvol 

Do jejího textu se však podařilo schovat ustanovení čl. 67, na něž upozornil Berliner Morgenpost, a jenž umožňuje tzv. „třetím stranám“, např. internetovým zprostředkovatelům ubytování nebo letenek, nebo internetovým obchodům, pokud mají licenci k platebním službám, získat přístup ke všem údajům, které vidí klient banky v rámci internetového bankovnictví. Jsou tam údaje o všech platbách na účet i z účtu. Údaje o úvěrech apod. Jde fakticky o prolomení bankovního tajemství, k němuž doposud mohly pouze orgány činné v trestním řízení na základě povolení soudu a orgány daňové správy. 

K tomu, aby takový přístup nadnárodní giganty získaly, stačí nepozorné odkliknutí souhlasu s přijetím obchodních podmínek, které někde mezi mnoha desítkami stran obsahují souhlas k nahlížení do bankovních účtů. Podle Berliner Morgenpost lze čekat, že časem velké nadnárodní giganty budou mít jako podmínku použití jejich služeb např. zprostředkování objednání hotelu, nebo koupi knihy, v obchodních podmínkách právě tuto podmínku. Bez jejího odsouhlasení vám obchod prostě odmítnou provést. Věc je o to záludnější, že dnes a denně odklikáváme různé souhlasy na internetu. Souhlas s použitím personalizované reklamy třeba na Googlu. Souhlas se zasíláním novinek z internetových novin. ParlamentníListy.cz tím čtenáře neobtěžují. Na odklikávání souhlasů jsme si zvykli. Tady na nás však čeká past.

Leckdo se možná ptá, jak taková věc mohla projít přes naše volené zástupce. Snadno. Eurokraté použili model popsaný v detektivkách Agathy Christie, v nichž Hercule Poirot několikrát odpovídá na otázku – jak nejlépe schovat mrtvolu? Mezi hromadou mrtvol. Tento trik je znám i mnoha tunelářům a defraudantům, kteří vědí, že krádež se nejlépe maskuje jako běžná faktura mezi mnoha jinými fakturami. A tak se jedno nebezpečné nové ustanovení schovalo v houští mezi 110 jiných dlouhých ustanovení. Pozornost čtenáře-zákonodárce, který je nadán kontrolou předpisu před jejich schválením, je ukolébána tím, že skoro všechna ustanovení popisují něco, co už zná. A v podobě, kterou zná. Platební karta je v řeči práva platební nástroj. PIN je nástroj silného věření, atd.

Dalším nástrojem, který eurokraté zneužívají proti lidem a jejich voleným zástupcům, je procedura. Parlament je obvykle považován za nástroje demokratické kontroly. A za nástroj dělby moci. Ta vznikla proto, aby si výkonná moc nemohla sama stanovovat zákony pro svoji činnost. Evropský parlament ničím takovým není. EP je fraškou demokratického parlamentu. Desetitisíce eurokratů neustále chrlí nové a nové přepisy, kterými EP i Radu zavalují.  Ne nadarmo už staří Římané říkali, že čím zkorumpovanější stát – tím víc má zákonů. Na jednom dvoudenním zasedání výboru je 10 až 20 návrhů směrnic a nařízení. Na každou z nich připadá tak půl hodiny až hodinu. V rámci „zefektivnění“ činnosti – tedy aby to rychleji „odsýpalo“ – jsou poslancům jednacím řádem EP omezena vystoupení na výboru kvótami. Na 1 člena výboru připadají 2 minuty. Poslanec sice může pozměňovací návrh předložit písemně – ale během 2 minut nemá šanci jej vysvětlit. 

Naproti tomu komisař nebo předkládající úředník Komise může řečnit neomezeně. V takové situaci pak extrémně záleží na názoru zpravodaje, který řídí hlasování. Ten také může mluvit neomezeně. Ovšem pokud jako kontrolor selže, nebo se nechá koupit, tak je demokratická kontrola legislativních procesů na úrovni EU prakticky v prachu. Koupit nemusí přitom znamenat jen úplatek od nějaké lobbistické skupiny. Může to být i výměna za podporu jiného jeho pozměňovacího návrhu ze strany Komise, nebo za přidělení dotace na nějaký účel. V případě této směrnice byl zpravodajem současný předseda Evropského parlamentu Antonio Tajani, který nyní navrhuje nové daně na zvýšení evropského rozpočtu.

Ještě méně demokracie panuje na plénu Evropského parlamentu. Tam řadový poslanec může vystoupit, pouze pokud je zmocněn svým klubem. Řečnická doba je opět rozdělena na kluby podle kvóty dle velikosti. Na jednoho vybraného poslance připadá průměrně 1 minuta. Pozměňovací návrh nemůže poslanec bez zmocnění klubu vůbec na plénu předložit. Ledaže by mu v případech hodných zvláštního zřetele k tomu celé plénu dalo souhlas. Nedávno však nebylo skupině českých poslanců při projednávání tzv. „odzbrojovací směrnice“ povoleno ani vystoupit se stanoviskem ČR. Tak ve skutečnosti vypadá evropská demokracie. Je redukována na jednovětá prohlášení, že „novou regulaci potřebujeme, protože technologie si vyvíjí a legislativa musí reagovat“.

A u nás doma, v Česku…

V ČR Sobotkova vláda transpoziční zákon dlouho psala. A předložila jej na poslední chvíli. Zákon jej jedním z posledních, které minulý Parlament ČR schválil. Třetím čtením prošel na zářijové schůzi, kde se mimo jiné projednávala kauza lithium. O zahlcení spoustou nových předpisů platí v českém Parlamentu totéž, co v europrlamentu. Tento zákon měl u nás číslo sněmovního tisku 1059. Prostou aritmetikou zjistíme, že náš Parlament dělal v minulém volebním období každý měsíc průměrně 22 zákonů. Se stovkami paragrafů každý.

I proti našim domácím poslancům česká vláda zneužila proceduru. I když jinou. Měli jsme starý dobrý zákon o platebním styku č. 284/2009 Sb. Stačilo jej novelizovat a příslušné nové pasáže ze směrnice EU do něj jen doplnit. Vláda místo toho zvolila metodu vydání zcela nového zákona. V něm se poslancům mnohem hůře orientuje. Nový zákon má 279 paragrafů. Většinou nově popisuje to, co již lidé znají. Třeba použití SMS kódu k autorizaci platby přes internetové bankovnictví, které je do zákona zaváděno jako novinka. Je popsáno jako tzv. silná autorizace. Stejně jako evropská směrnice ovšem dost odporným a špatně srozumitelným právním jazykem.

Vláda návrh předložila až v dubnu loňského roku s tím, že měl platit od ledna letošního roku. Přitom běžné legislativní proces trvá i rok a déle. Ministr financí Ivan Pilný (ANO) požadoval, aby zákon byl schválen podle § 90 odst 2 jednacího řádu, tedy již v prvním čtení. Tím by se prakticky zamezilo účinnému předkládání pozměňovacích návrhů. Na tento postup sice opozice uplatnila veto. Vládní poslanci si však odhlasovali maximální zkrácení lhůt na projednání ve výborech. V našich parlamentních výborech ani na plénu zatím nejsou omezeny vystoupení řečnickými kvótami, i tak však byl zákon projednáván v extrémním spěchu. Během 30 dnů se s ním měl vypořádat výbor. A spolu s ním také s dalšími 15 zákony. A s desítkami státních závěrečných účtů. V této situaci se poslanci omezili pouze na kontrolu toho, jestli do zákona vláda směrnici přepsala přesně, a jestli si něco nepřidala navíc. Ve výsledku se zmohli pouze na 2 pozměňovací návrhy upravující stravenky a elektronické stravenky, tak aby ani hospodský ani strávník nemohli být okrádání. Předložili je poslanec Pavel Havíř (ČSSD) a zpravodaj ústavně právního výboru Marek Benda (ODS).

Exposlanec Stanislav Huml k tomu vysvětlil, že není v kompetenci české Sněmovny měnit text, který se do zákona dostal ze směrnice EU. Pokud je správně okopírován. Takže poslanci se na své poslední schůzi omezili jen na drobné úpravy „českých specifik“.

Chtělo by se říci, že selhal na počátku procesu český sněmovní výbor pro evropské záležitosti, který k návrhu může vládě dávat doporučení. Ovšem na jeho obranu je nutné říci, že původní text, který šel na počátku do výboru, onu kritickou pasáž neměl. Komise ji tam dodala v průběhu projednávání v rámci různých revizí. Vyčítat mu lze snad pouze to, že se materiálem nezabýval opakovaně – po každé změně v EP, kdy návrh směrnice šel na Radu ministrů. Ano – zde zafungovala tuhá koaliční disciplína. Ministři a ještě více úředníci, kteří vyjednávají o návrzích na úrovni výborů stálých zástupců, si nepřejí být dopředu moc svazování usneseními výboru. A nejraději mají, když žádné usnesení není.

Asi nejpřesnější popis situace je takový, že v tomto případě selhaly všechny pojistky, které jako občané v podobě volených zástupců máme. Správné by však bylo dodat, že systém rozhodování v EU je nastaven zřejmě záměrně právě tak, aby nemohlo pořádně fungovat. Nad produkcí, která vychází z orgánů EU, by se dnes divili i tvůrci ve své době kultovních katastrofických vizí – jako román 1984 George Orwella, nebo autor knihy Hlava XXII. Joseph Heller. Nad způsobem, jakým se EU daří vytvářet iluzi demokratického rozhodování, v němž však lid nemá žádné slovo, a volení zástupci jsou procedurou jednání a hlasování úspěšně drženi v mlčení, přikyvování a odhlasovávání toho, co chce výkonná moc a „vrchnost“ – by poklonu vysekl i takový diktátor jako čínský Mao Ce-Tung.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: .

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

FOTO Ovčáček byl se vzkazem od Zemana na utajované soukromé akci známého politika. Známe detaily

20:52 FOTO Ovčáček byl se vzkazem od Zemana na utajované soukromé akci známého politika. Známe detaily

Hradní mluvčí Jiří Ovčáček se ve čtvrtek zúčastnil narozeninové oslavy Michala Haška. Její konání by…