„Národnostní menšiny jsou obvykle chápány jako občané toho kterého státu, kteří se hlásí k jiné než převládající národnosti. Podle českého právního řádu je otázka národnosti čistě záležitostí samotného občana a jeho národního cítění. Nejsou tedy stanovena žádná pravidla, podle kterých by měl být ten nebo onen občan příslušný k té nebo oné národnosti,“ shrnuje Lachnit základní východiska své úvahy.

Na Moravě žijí Eskymáci?

Podle něj své negativní pocity tradičně ventilujeme smíchem a recesí. „Nebude patrně příliš mnoho těch, kteří vyplnili moravskou národnost a byli přitom přesvědčeni o svébytnosti moravského národa. V posledních dvou sčítáních se mnoho mladých lidí, zejména na severní Moravě hlásilo k národnosti eskymácké. Cítí se někdo Donským Kozákem díky svým předkům nebo to máme chápat jen jako pokus o statistický žert? V jednotlivých případech je to obtížné říci. Jenom cítíme, že v součtu tato čísla příliš nepřesvědčí,“ říká sociálně demokratický politik.

Registrace rovná se pronásledování

Na druhé straně, jak tvrdí Lachnit, jsou národy, které mají historickou zkušenost, že když je někdo sčítá a registruje, vede to zpravidla k pronásledování. „Zkuste jim vysvětlit, že to je pouze věc minulosti a jistě se to již nebude opakovat. Proto se tak málo občanů hlásí a hlásilo k romské nebo židovské národnosti. Kdyby se Romové hlásili k české, slovenské nebo maďarské národnosti jako k projevu identifikace nebo integrace, bylo by to patrně příznivé. Bojím se ale, že je to spíše obava z nějaké diskriminace nebo alespoň odlišného pohledu na ně jako občany. K tomu je třeba dodat, že Židé se nepovažují za národní menšinu, ale jakési nepřesně definované kulturní společenství. Jestliže totiž v minulosti bylo v jejich případě charakteristickým prvkem náboženství, v naší současné převážně ateistické společnosti drtivá část našich židovských spoluobčanů stejně jako národní většina náboženství nepraktikuje,“ přemítá politik o židovské národnosti.