Paní Lenko, slíbil jsem, že se náš dnešní rozhovor nebude příliš věnovat politice, když je adventní čas. Vím, že pocházíte z Olomouce, ale později jste vyrůstala už v Praze. Lišilo se vaše prožívání vánočních svátků v dětství na Moravě a pak v hlavním městě?
Šťastné dětství bych přirovnala ke studánce, z které člověk čerpá vodu po celý život. Teprve nedávno jsem si ale uvědomila, proč mi celý „klan“ široce rozvětvené moravské rodiny věnoval v mém raném dětství tolik zájmu a láskyplné pozornosti. Byla jsem totiž prvním dítětem, které se do tohoto společenství narodilo po skončení války. První léta jsem prožila s maminkou v Olomouci u babičky, prababičky a pratety. Ve starém domě uprostřed toho starobylého města. Táta byl na „trestně prodloužené“ vojně a téměř jsem ho tehdy neznala. Mladičká maminka učila na základní škole, takže domácnost vedly ty generačně starší ženy. Zřejmě po měnové reformě měly hluboko do kapsy, ale byly to vynalézavé hospodyňky a navíc poetické duše. Vzpomínky na tehdejší dávné olomoucké Vánoce mi vlastně navždy vytvořily mantru. Voňavá kuchyně s bílým kachlovým sporákem, kde nadšené víly pekly mnoho druhů cukroví, tajemné skrýše, kde je skladovaly, nákupy ve staré tržnici, pak kapr ve vaně. Na Štědrý den kapr záhadně zmizel a nesměla jsem do obývacího pokoje, kde se za prosklenými dveřmi míhaly tajemné stíny a odkud zazníval šepot a šustění papíru.
Olomouc je plná kostelů a ty soutěžily, v kterém budou nejkrásnější jesličky. Babička Marie (mámina maminka) a prababička Žofie mě tam braly tajně, protože rodiče byli ateisté. Byla jsem ohromená tím, že ze mě babičky udělaly držitelku tajemství. Mimino v jesličkách jsem si ale tehdy nijak nepropojila s utýraným vousatým chlapem přikurtovaným na kříži. Tu souvislost jsem objevila mnohem později. Na Štědrý den přijel na opušťák táta a oba maminčini bratři, takže ženský fundament starého domu se dočasně přizpůsobil rychlejšímu rytmu. Vzpomínám si, že když jsem dostala svého prvního vytouženého plyšového medvídka, tak ho neopatrný Ježíšek přivázal přímo ke kmeni stromečku. A ten chytl od šikmo umístěné svíčky. Medvídkovi ohořela srst na hlavě a na zádech. Pak tam měl začernalé bodlinky, tak jsem mu říkala ježeček.
Když jsem potom s rodiči a mladší sestrou Ivou bydlela už v Praze, organizovala Vánoce maminka. Zpětně obdivuji její genialitu, s jakou přidělovala úkoly. Od poloviny adventu přicházely z Ivančic (kde žili tátovi rodiče) mastné balíčky s uzeným, klobáskami, lahví domácí slivovice a mrňavými koblížky s meruňkovou marmeládou, pak dorazily precizně zabalené krabice z Olomouce plné křehkého cukroví. Stromek, kapra a bramborový salát obstarával táta. Takže maminka jen odborně radila, režírovala postup prací a prostírala na stůl. Pak dala osmažené rybí řízky do trouby, aby nevychladly, a zamkla se do ložnice, kde šustil papír. My se sestrou jsme se mezitím převlékly do svátečního a číhaly u okna v kuchyni na chvíli, kdy vyjde první hvězda. Když na nebi vyšla, běžely jsme to mamince ohlásit, ale ložnice už byla odemknutá a prázdná a v obýváku cinkal zvoneček a na ozdobeném stromku hořely prskavky. Pětadvacátého prosince jsme většinou jeli na hory. Tam si chudinka maminka konečně odpočinula, protože děti se na sněhu zabaví a rodiče můžou relaxovat s kamarády u grogu a karet.
Nejzvláštnější Vánoce byly v roce 1969. Vzhledem k truchlivé politické situaci je rodiče chtěli připravit co nejradostněji a bez shonu. Oba milovali atmosféru Karlových Varů, ale v roce 1969 už tátova hvězda pohasla, úspory kvapem ubývaly, a tak na radu kamaráda Lojzy P. (vyhozeného ředitele Barrandova) objednali pobyt pro celou rodinu (včetně babičky Marie a naší tříleté sestřičky Kristy) v nějakém penzionu poblíž Varů. Prý je to levné a dobře se tam vaří. Rodiče odjeli nalehko o den dřív autobusem, aby očíhli terén, a nás děti plus babičku a dětskou vaničku a kufry přivezl ten kamarád Lojza. Netušil, že penzion se stal místem pro setkávání rodin ze Západního a Východního Německa a že je uzpůsoben jejich nátuře. Takže jídlo bylo jednotné a jednotně podávané, vánoční stromek nám odmítl správce objektu zajistit atd. Táta se sice za tmy vydal nějaký odříznout v lese, ale měl jen plechovou rybičku, takže nic neupižlal. V průběhu dramatické noci před Štědrým dnem tedy naštvaní rodiče tajně opustili penzion a ve vánici dojeli stopem do Varů. Hrdě vešli v pohorkách a zasněžených bundách do recepce hotelu Pupp a objednali si třípokojový apartmán a láhev šampusu, aby je personál bral vážně. Ráno po romantické noci táta poslal pro zbytek rodiny hotelové auto a sám jel autobusem do Prahy, aby ze spořitelny vybral peníze. Nikdy nezapomenu na vztekem zarudlý obličej správce penzionu, když mu distingovaný muž v hotelové livreji zaplatil naši útratu a pak odnášel naše kufry a vaničku do auta. Když jsme vešly do náhradních ubytovacích prostor v Puppu, zdobil číšník ze štaflí vysoký vánoční stromek cingrlátky a řetězy, maminka relaxovala ve vaně a jiný pingl nám přinášel opožděnou snídani. Ty tehdejší Vánoce byly bohatýrským rozloučením s dobou, kdy filmy, ke kterým táta psal scénáře, získávaly ceny na světových festivalech. Pak už skončily v trezoru, stejně jako jeho knihy.
O rok později živila rodinu maminka jako doručovatelka telegramů, táta umíral na rakovinu, a tak nám ho z nemocnice na Štědrý den pustili domů na revers. Soucitný Ježíšek mu nadělil pod stromeček nový kufříkový psací stroj. Když táta v únoru umřel, zdědila nepoužitý stroj mladší sestra. Já jsem si vzala ten starý, jehož uvolněný válec byl provizorně podpíraný sirkou. Všechny další Vánoce, než jsem se s malou dcerkou odstěhovala na sídliště, jsme na štědrovečerní stůl prostírali talíře a příbory i pro tátu. Maminka mu nalila jeho oblíbený aperitiv a měla vždycky úvodní proslov, v kterém tátovi sdělovala důležité rodinné události končícího roku, aby byl pořád v obraze. Během adventu jsme sice chodily k jeho hrobu, pokrývaly jej jehličím a vánočně zdobily, ale to skutečné setkání se uskutečňovalo na Štědrý večer v bytě, kde s námi žil, v prostorách zaplněných dotýkanými předměty a vzpomínkami. Hřbitov je kolektivní úložiště, rodiny tu sice mají pozemky pro své zemřelé, ale soukromé věci se mají probírat v klidu doma.
Lenka Procházková (FOTO: Facebook Lenky Procházkové)
A jak budete prožívat letošní svátky?
Letos to bude velmi netypické. S dcerami, synem a vnučkou se sejdeme už třiadvacátého prosince a bude to opravdu dlouhé rodinné setkání u prostřeného stolu a rozsvíceného stromku. Na Štědrý den budu první hvězdu vyhlížet s partnerem a pak ráno spolu letíme na Kubu. Novodobá historie toho ostrova je totiž s mou rodinou propojena. Táta tam byl hned po revoluci, psal scénář pro film Komu tančí Havana. Já jsem Kubu navštívila před čtrnácti lety s kamarádkou fotografkou. Tři týdny jsme putovaly napříč ostrovem, pak z toho vznikla kniha Za Fidelem na Kubu. Je to reportážní román s fotkami, který jsem věnovala tátovi. Nedávno jsem si ho znovu prolistovala a zatoužila jsem zjistit, jak se tamní život k dnešku změnil. Údajně je tam větší bída, tvrdí mainstream. Ale bída je relativní pojem. V zemi, kde zdravotnictví a školství hradí občanům stát a bydlení a fasování základních potravin je každému zaručeno, v zemi, kde se nemusí topit a kde hromadná doprava je za hubičku, v takové zemi nikdo hladem a zimou neumře. Líbí se mi, že na Kubě neexistuje rivalita mezi generacemi, senioři mají v rodinách autoritu, která u nás už mnohdy vymizela. Nejsou tu ani náznaky rasismu, v tom je Kuba opravdu unikátním rájem. Turistů prý je tam ale čím dál méně, protože jim chybí síť univerzálních nóbl hotelů. Ale my tam jedeme spíš cestovat a poznávat než se povalovat na pláži. Těším se na fotogenicky opršenou veselou Havanu, na nedaleký dům (finku) Hemingwaye, kde je v zahradě „zakotvena“ i jeho jachta Pilar, pak na malebné koloniální městečko Trinidad, kde jsem minule prožila pět nezapomenutelných dní, na blízkou džungli s jezírky a samozřejmě na Santa Claru, Guevarovo město. A na legendární Zátoku sviní, kde „písek je bílý jako rozemleté kosti“. Tam je i Muzeum intervence, kde nejcennějšími exponáty jsou zbraně ze zbrojovky Brno. Téměř v každém městečku někdo mluví plynně česky, protože u nás studoval nebo pracoval. Těším se ale i na to, že si osvěžím zbytky španělštiny. Například pozdrav: „Salud, amor y dinero!“ Fascinuje mě nejčastější slib domorodců, kdy bude věc vyřízena: „Maňana o pasado!“ (Zítra nebo někdy později). Věřím, že dva rozvolněné týdny na Kubě mě přeladí do optimismu. Hurikán prý nehrozí a tropické lijáky jsou krátké a teplé.
Psali jsme:
Chápu, že se toužíte vymanit z každodenního stresu, a moc vám ten relax přeji. Ale přesto se musím zeptat, jak vnímáte momentální politickou situaci u nás a jak hodnotíte povolební náladu a události?
Někteří moji známí se domnívají, že volby do sněmovny byly cinknuté. Já se obávám, že nebyly.
Doufala jsem v přesvědčivější výsledek, ale uznávám, že se pohybuji v „bublině“, která má nálepku Vstup jen na vlastní nebezpečí! Sice ještě nežijeme v policejním státě, ale na devastaci kolektivního zdravého rozumu nepotřebujete pendreky, stačí průběžně inhalovat mainstreamový kvikot (narativ). Málokdo chce být na hanbě za své projevené odlišné názory. Dokonce je to trestné, viz například kauza paní učitelky Bednářové. Myslela jsem si ale, že když volby jsou tajné, tak se „hlas lidu“ projeví výrazněji. Ukázalo se však, že mainstreamový katechismus vytvaroval smýšlení lidí k obrazu svému. Ti zformátovaní volili SPOLU a jejich komplice s přesvědčením, že činí správně, že je to volba menšího zla. Zastydlý komunismus je pořád hlavním strašákem. Přitom figura na Hradě stejným ustrašeným imponuje! Žasnu, že i mnozí někdejší disidenti nevnímají rozdíl mezi autentickým politikem a paňácou. Je to stínové divadlo, o kterém psal už Platón. Nedávný šachový tah budoucího premiéra Andreje Babiše mi připadá úctyhodný. Obdivuji i další politiky vítězných stran a hnutí, že tu vyjednávací protahovanou komedii snášejí s trpělivostí, které já bych nebyla schopna. Ale spisovatel/ka má naštěstí jiný úkol. Pokud se tvrdí, že politika je umění možného, pak psaní (knih, scénářů atd.) je umění i nemožného. Když z nápadu, který vás posedne v jediné vteřině, dokážete za rok či dva vytvořit příběh, je to osamělý zázrak. Ale pokud při psaní myslíte na čtenáře, může se ten zázrak dotknout i jeho. A vyvolat řetěz dalších zázraků. Umění zajišťuje komunikaci mezi dušemi lidí, protože pracuje s emocemi a představivostí.
Dnes se pořád mluví o evropských hodnotách. A myslí se tím co? Šíření nenávisti k Rusku. A přitom ty skutečné evropské hodnoty máme deponované v knihovně. Stačí vylovit z regálů nejočtenější svazky, aby měl člověk představu o rozmanitosti starého světa. A o etapách, kdy rozmanité názory byly oříznuty podle pravítka a podle diktátu. Ale čtení knih už není in.
Nemám nic proti internetu, používám ho jako sluhu. Když si vzpomenu na útržek nějakého svědectví, dokumentu nebo i básně, sluha mi v několika vteřinách najde autora, dataci i odkaz na celý text. Je to úžasné! Ale pro mladého Evropana, který knihy zná jen podle stručného obsahu na internetu a nikdy těmi příběhy sám neprošel, takže si nemůže zpětně vybavit atmosféru a smysl popisovaných dějů, je to oklešťující. I někteří starší lidé přestávají číst knihy, jenže ti aspoň vědí, čeho se vzdali a k čemu se můžou vrátit. Mnozí mladí ale ani netuší, o jakou slast a současně oporu se připravují, když knihy ignorují jako přežitek. Skoro mi to připadá, jako když zdravý člověk rezignuje na chůzi a dobrovolně usedne na invalidní vozík.
Na čem nyní pracujete? Píšete něco nového?
Několik let jsem psala jenom fejetony, reportáže, komentáře, rozhovory a projevy určené na demonstrace. Před rokem jsem ty texty vydala ve sbírce Falešní svatí. A pak mě nečekaně posedlo téma na román. Píšu ho už řadu měsíců a připadám si šťastná a vděčná. Jako bych se vrátila z vandru domů. Jsem zhruba v polovině, ale možná se děj příběhu protáhne. To člověk nikdy neví, protože když mu postavy takzvaně ožijí, mají vlastní záměry. Někdy se mi podaří je usměrnit, ale často jsou tvrdohlavé. Psaní románu je dlouhotrvající zážitek, během něhož se autor souběžně pohybuje ve dvou životech. V tom svém denním a pak v tom nočním, který vytváří. Někdy se mu to prolne. Moje děti jsou zvyklé, že se občas pohybuji v jiném soukolí, ale partner to se mnou zažívá poprvé. Pozoruje to se zvědavostí vědeckého pracovníka.
O čem je ten rozepsaný příběh? Můžete to čtenářům prozradit?
Nemůžu, protože jsem pověrčivá, takže jen naznačím. Je to příběh z naší současnosti, ale výchozí zápletka připomíná sci-fi. Není divu, už dlouho mi připadá, že žijeme v nějakém zakletí, že prožíváme fikci. A vlastně jí sami podléháme, tudíž jsme jejími spoluautory (spoluviníky). Kromě psaní nového románu se mi ale přihodila další podivuhodnost. Při stěhování jsem objevila své staré texty, které jsem kdysi v mládí psala pro jednu pražskou kapelu. Dcera Cecílie si je přečetla a usoudila, že jsou zajímavé, jímavé a že by se měly zhudebnit a nazpívat. Během dvou měsíců tak vzniklo album dvanácti skladeb. Ve spolupráci s digitálním tvůrcem dj kosou, který do hudby vložil atmosféru doby, kdy texty vznikaly, a se zpěvem Cecílie je z toho zvláštní retro originální počin s názvem Vyznání, který si můžete poslechnout na všech možných hudebních platformách. Mám z toho velikou radost, je nečekané moci se vrátit do doby mládí, k prožitkům, které se tehdy zdály být k nepřežití, ale nakonec mě nezabily. V každé době napříč časem a bez ohledu na panující politický režim se lidé trápí pro lásku nebo ji nadšeně prožívají. Ten koloběh je fascinující už tisíce let. A každý, kdo do něj vstoupí, je nově zasažen. Originálně. Až na dřeň kostí…
Vaše dcera, o které mluvíte, Cecílie Jílková, je také spisovatelka. Talent k psaní se tedy dědí?
Tak jistě, že geny v tom hrají roli. Zvlášť když Cilčiným otcem byl Ludvík Vaculík. Loni jí vyšla kniha Otec Bůh a matka Láska, která pojednává o naší rodině, a čtenářům se moc líbila, i když je to těžká a náročná četba. Můj táta Jan Procházka byl taky skvělý spisovatel, čili ona to zatížení „vyfasovala“ z obou stran. I moje starší dcera Maria píše scénáře a režíruje filmy. Filmové vidění zdědila po svém tatínkovi, který byl talentovaný kameraman. Ale součástí talentu není jen schopnost něco vidět, zpracovat a předat jako sdělení. Musí v tom být i touha tvořit. Někdy se ta touha dá překonat, pár načatých příběhů jsem odložila. Ale když se touha stane posedlostí, ocitnete se na trati, kde už nelze zastavit.
Na rozdíl od výtvarníků, kteří pracují s hmotou, má ale spisovatel k dispozici jen slova. Malíř nanáší barvy do tvarů a divák to vidí ve výsledném celku, spisovatel klade slova jako stupínky dlouhého žebříku. Ten se ale ztrácí v mlze. Čtenář neví, jestli mu to stoupání do neznáma stojí za tu námahu a čas. Je netrpělivý, rád by viděl aspoň zábradlí, aby se mohl přidržet a vyběhnout po žebříku rychleji. Někdy ve chvatu vynechává celé pasáže, a tak mu unikají detaily, které zpevňují osnovu. Pokud je čtenář roztržitý a není ochoten stát se aktivním příjemcem popisovaného, nenechá se „vtáhnout“ na trať, stává se pro něj příběh nesrozumitelný. Můžete sice namítnout, že některá moderní výtvarná díla návštěvník galerie taky nechápe a musí se podívat na popisek, aby zjistil, že to, co považoval za varnou konvici, je přistání Marťanů, ale čtenář knihy by měl hned podle první stránky poznat, jestli k němu autor promlouvá osobně, nebo si píše pro sebe, případně na objednávku. Ovšem i v odfláknutých knihách, které vám náhodně přijdou do ruky, někdy narazíte na nečekaně skvělý odstavec nebo dialog, který vám utkví v paměti a může vás i se zpožděním inspirovat.
Cecílie Jílková a Lenka Procházková (FOTO: Facebook Lenky Procházkové)
Vcházíme s rozběhem do věku AI. Myslíte si, že se umělá inteligence naučí psát i kvalitní beletrii?
To nevím, jestli kvalitní podle měřítek mé čtenářské generace. Něco jiného je sepsat příběh podle zadané podrobné osnovy, vytvořit postavy podle předepsaných charakterů, vzhledu, slovní zásoby, popsat krajinu, počasí atd. To jistě AI „řemeslně“ zvládne, když má produkty připravené „ve spíži“. Ale některé příběhy psané člověkem vznikají bez připravené osnovy. Autor má jenom mlhavý nápad, který ho očaruje. Začne psát, aniž ví, jak děj bude pokračovat a kdo všechno se v příběhu bude vyskytovat. AI může mít rejstřík pro kombinace, ale nemá osobní prožitky, které se hlásí o uplatnění. Kombinační možnosti AI jsou nebo brzy mohou být nevyčerpatelné a ona sama nezná únavu, ale když autor otevře v noci okno, aby vyvětral cigaretový dým, a uvidí na parkovišti nějakou zvláštní situaci, může ji vsunout do rozepsané stránky, aby zvolnil rytmus vyprávění například, a pak ho napadne v další kapitole tu situaci vypointovat, to AI bez vedení „režiséra“ nedokáže. Ona nemá asociační vjemy a podněty, nebo je používá toporně. Mnohým čtenářům to vadit nebude. A nás pamětníků, kteří ještě čtou soustředěně a postaru, to znamená, že si děj v duchu natáčejí jako svůj film, postupně ubývá.
Ale až přijde blackout, delší, než byl ten „nástřel“ v červenci, magie knih se může znovu obnovit. Představte si tu útulnou situaci, kdy rodina zabalená v dekách sedí v obýváku před vyhaslou televizí a otec střídavě s matkou u petrolejky předčítají…
Moc „útulná“ vize... Ale dokud nám ještě internet funguje, poraďte našim čtenářům, kde mohou najít vaše a Cecíliiny knihy?
Album Vyznání nemůžete minout na žádné hudební platformě. Málokdo ví, že my s Cilkou ale máme spolu i jednu kuchařku. Psala ji Cilka, já jsem jen inspirovala některé recepty. Ona si je pak upravila do nutričně vyváženější formy. Kniha má ovšem vtipnou obálku, kde můžete vidět vedle sebe v kuchyni naše tři generace žen. Moje romány a sbírky politických komentářů pak možná ocení ti, kdo se vařením nechtějí rozptylovat od potravy pro duši. Zkrátka máme v zásobě pro každého něco.
Děkuji za rozhovor, paní Lenko, a pro vaše putování po Kubě vám přeji: Salud, amor y dinero!
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
