Dnešní Týden v médiích začneme připomínkou státního svátku 28. října, výročí české moderní státnosti, a pohledem na to, jak na ně reagovala jaká média. „Snažil jsem se tím prohrabat, i když to nebylo úplně snadné. Jen se potvrdilo, co už známe delší dobu, že na jedné straně se režimní média mohla přetrhnout, jak se ukláněla až k zemi před průběhem ceremonie a projevem prezidenta Pavla, kdežto na alternativní scéně jsme zaznamenali pouhé krčení rameny. Proč krčení rameny je celkem zjevné, protože o tom projevu nebo o celé té maškarádě by se dalo říci to trefné: ‚Král promluvil, neřekl slovo‘. Z odezvy v mainstreamových médiích mě rozesmál Petr Honzejk v Hospodářských novinách, což je velký humorista naší současné žurnalistiky. Ten se skutečně mohl přetrhnout v tom, jak prezidenta pochválit za cokoli,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Už jen čekal pochvalu, že byl prezident hezky oblečený nebo že jeho paní měla hezké růžové šaty. „Byl to chvalozpěv na projev, který podle Honzejka – cituji – měl nejen patu, ale i hlavu. No, já jsem tam tu hlavu příliš neviděl. Byla v něm spousta frází, které známe z Hospodářských novin a podobných médií. Dnes a denně jich dostáváme metráky jako vládní propagandu nebo oficiální propagandu Evropské unie. Slyšel jsem tam fráze o tom, jak máme být šťastní, že jsme v Evropské unii. V Honzejkově komentáři jsem samozřejmě slyšel urážky předchozích prezidentů, že si jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman z té ceremonie udělali soukromý večírek, kdežto Pavel tomu dal konečně lesk, který náleží takovéto akci. Je mi záhadou, jak se většina lidí, co se neustále ohánějí demokracií, svobodou a kapitalismem, dokáže identifikovat s komunistickým špiónem,“ přiznává mediální analytik.
Projev, jako by ho přednášela postavička Furbyho
Souhlasíte s tím, že koalice SPOLU jde společně i do eurovoleb?Anketa
A to navzdory tomu, že celoživotní voják byl domanévrován na Pražský hrad a tam funguje jenom jako voskový Ken, který opakuje jako stroj. „Kdysi byla taková japonská hračka pro malé děti, jmenovala se Furby. Když jste Furbymu dlouhodobě opakovali nějakou větu, tak se ji naučil a opakoval ji po vás. Tak ten jeho projev mi trošku připadal, jako když ho přednáší Furby. Nechci se nikoho dotýkat, je mi to vcelku jedno, tento prezident mě nezajímá, ale jsem konzervativní člověk a respektuji, že byl zvolen. Nikdy bych si na tričko nenapsal ‚Petr Pavel není můj prezident‘, jak si to psali odpůrci Zemana nebo Klause. To nepatří do demokratické kultury. Ale ještě bych zmínil jednu drobnost. A to reakci Petra Štěpánka, místopředsedy Trikolory, na diskusi ohledně udílení a přijetí státního vyznamenání Martou Kubišovou,“ pokračuje Petr Žantovský.
Mnozí lidé mají zpěvačce za zlé, že ona, která odnesla komunistický režim dvaceti lety existenčních obtíží, si od komunistického prezidenta vzala vyznamenání Za zásluhy. „Štěpánek k tomu říká něco v tom smyslu, což sdílím také, že to není Pavlův metál. Je na něm napsáno státní vyznamenání Za zásluhy. Pavel či jiný prezident je jen ten člověk, který ho vezme do ruky a předá laureátovi. Možná s nějakými komentáři, ale to není důležité. Byl bych poslední, kdo by paní Kubišové zazlíval, že ho přijala, i když by z morálního hlediska měla tisíc důvodů ho odmítnout. Ale z uměleckého hlediska si ho zcela jistě zasloužila. Spíše bych se pozastavil nad mým celoživotně oblíbeným umělcem Vladimírem Mišíkem, který odmítl přijmout vyznamenání od Miloše Zemana, protože mu z nějakého důvodu nevoněl. Ale od Petra Pavla ho přijal, ačkoli byl sám zakázaný za komunismu. To mi je velmi líto,“ konstatuje mediální odborník.
Nový časopis o neslavné éře vládnutí Petra Fialy
Nestává se každý den, aby vznikl nový časopis, co by nebyl závislý na mediálních korporátech, ať už Ekonomii, Mafry nebo podnicích Daniela Křetínského. „Zcela mimo tenhle rámec přichází na trh měsíčník TO. Skutečně TO. On to byl také americký filmový horror, ale nebojte se, TO není horror. Je to neobyčejný a zajímavý společensko-politický magazín, který vede bývalý šéf Reflexu Marek Stoniš. Velmi etablovaný novinář, který působí na scéně periodického tisku už skoro třicet let. Kdo čítal Reflex v posledních letech, věděl, že byl takový zvláštně dvojlomný časopis. Na jedné straně až k bulvárnosti jdoucí reportáže Jiřího Doležala, na druhé různá intelektuálská zamyšlení. Ale vždy tomu vévodil úvodník nebo nějaký zásadní komentář Marka Stoniše, který byl vždy dosti konzervativní na tu naši českou mediální krajinu,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Psali jsme:
Konzervativní v obhajobě tradičních hodnot a ve smyslu dvojsloví svoboda-odpovědnost. „Něco, co v naší dnešní společnosti je málokdo schopen ocenit. V časopise TO, který je zjevně vytvářen podle Stonišova vkusu, bychom těžko hledali poplatnost nějakému základnímu vnějšímu fenoménu. Jde o velmi pestrý časopis. Dominuje mu dlouhý rozhovor s režisérem Jiřím Strachem. Je tam rozhovor s profesorem Jirákem o neschopnosti české vlády komunikovat s lidmi. Také stylizovaný komentář Ládíka Větvičky, který nedávno dostal padáka z iDnesu se svým blogem. Nechybí tam komentář o velmi neslavné éře vládnutí Petra Fialy. A to přesto, nebo možná právě proto, že Marek Stoniš byl, a to si málokdo vzpomene, šéfredaktorem časopisu 51 PRO, který vycházel v čase Mirka Topolánka jako předsedy ODS. Byl to ódésácký časopis, možná ne vydavatelsky, ale zcela jistě zaměřením,“ poukazuje mediální analytik.
To, co se vydává za pravici, zvyšuje daně a neplní sliby
Z časopisu získal dojem, že Marek Stoniš stejně jako mnoho lidí kolem nás je velmi zklamáno z toho, kam to ta tzv. nominálně pravicová česká politika dotáhla. „Je to velmi tristní, nemá to s pravicí nic společného, zvyšuje to daně, snižuje to životní úroveň, dělá to všechno pro to, aby ani jediný slib, který dali před volbami, nesplnili. A do konzervativního časopisu patří, aby se tyto věci kritizovaly, aby se vůči tomu nějakým způsobem vymezily a daly prostor i lidem, kteří třeba nesedí od rána do večera na internetových médiích, kde podobných informací najdeme řadu. Ale časopis je konzervativní médium a já jsem rád, že takový existuje. Pohled na jeho autory musím začít Ivanem Hoffmanem, jednou z největších osobností, nositelem Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku,“ zdůrazňuje Petr Žantovský.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Jednoho z lídrů redakce Ladislava Henka pamatuje už od roku 1990, kdy společně a s dalšími obnovovali někdejší slavný týdeník Reportér. „Už tehdy to byl velice seriózní a velice principiální člověk a novinář. Proto jsem rád, že se tihle lidé dávají dohromady a vytvářejí časopis, který si snad bude chtít přečíst opravdu hodně konzervativně založených lidí. Na jeho úvodním čísle se mi líbí i to, že titulní rozhovor, zde s Jiřím Strachem, zabral uvnitř časopisu velký prostor, neboť v krátkém rozhovoru toho mnoho neřeknete. Ale když máte k dispozici deset nebo dvanáct tiskových stran, tak se skutečně dostáváte k jádru věci. A to je taky jeden ze základních principů umění dělat periodická média, speciálně časopis, nota bene ještě měsíčník. Tak já bych měsíčníku TO popřál šťastnou cestu vpřed a hodně čtenářů, protože na nich to bude všechno záviset,“ zdůrazňuje mediální odborník.
Být rozhlasákem znamenalo určitou cechovní hrdost
Závěrečná glosa se odvíjí od smutné zprávy, že nás v uplynulých dnech opustil 91letý legendární rozhlasový redaktor, moderátor a novinář Karel Mastný. „Tohle smutné sdělení by pro většinu lidí, kteří Český rozhlas sledují dlouhou dobu nebo celý život, mohlo stát samo o sobě a nebylo by zapotřebí cokoli k němu dodávat. Protože Mastného práce pro Český rozhlas od roku 1962, považte tu fůru let, to je celý jeden život, obnášela spoustu nových pořadů, spoustu formátů typu Mikrofórum, Zelená vlna a podobně. Vedle toho ale – aspoň pro ty, kteří ho byť jen jednou v životě v rozhlase potkali – zůstane vzpomínkou, která se nezapomíná. Byl to člověk, kterého právem nazvali v krátkém nekrologu na portálu iRozhlas rozhlasákem a ještě to dali do uvozovek. A u toho bych se chtěl zastavit,“ upozorňuje Petr Žantovský.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
Vysvětluje, že to býti rozhlasákem znamenalo něco úplně jiného než být novinářem v deníku nebo v televizi. „Znamenalo to určitou cechovní hrdost, znamenalo to příslušnost k určitému živočišnému druhu, kterému se říkalo rozhlasák. Já se pamatuji díky tomu, že jsem rozhlas také vystudoval a už od 80. let jsem se tam chodil především učit od jiných, tuhle generaci lidí, jako byl Karel Mastný a mnoho dalších. Já jsem začínal jako stážista u Jiřího Tušla, šéfa redakce Zrcadlo kultury a takových tam byla spousta podobných rozhlasáků. Tehdy to opravdu něco znamenalo. Býti rozhlasák znamenalo trošku diagnózu. Znamenalo to mít rozhlas ve velké lásce, ve velkém respektu, ve velké úctě a znamenalo to i z toho plynoucí pokoru, s níž jste k té práci přistupovali,“ podotýká mediální analytik.
Rozhlas nebyl průtokový ohřívač na informace jako dnes
Domnívá se, že to je možná dáno stoletou tradicí, konec konců Český rozhlas začal existovat jenom rok po vzniku BBC. „Ta vznikla 1922 a Český rozhlas 1923. Jak vidíte, byli jsme v té době hodně pokrokoví a na špičce technologií a ve vývoji společnosti. A už v té době Český rozhlas, tehdy se to jmenovalo Československý Radiojournal, znamenal určitou kulturní instituci. To nebyl jen běžný průtokový ohřívač na informace, jak je tomu dnes. Tehdy to byla výsostně kulturní instituce, a to nemuselo být, že tam vysílali kulturní pořady, že se tam hrála kulturní hudba, že se tam natáčely rozhlasové hry, četby a tak dále. Ale vítězila tam kultura té profese. Představovalo to mít vynikající kulturu jazykového projevu, umět pracovat s hlasem jako s dramatickým nástrojem, a to i tehdy, když mluvíte o počasí. Nebo o automobilismu nebo o čemkoli jiném,“ vysvětluje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Ing. Miloš Zeman
Kultura patřila k absolutně nezbytné výbavě rozhlasáka a to je něco, co mu v dnešním Českém rozhlase hodně chybí. „Za to snad úplně nemůže jenom vedení, ať už toto nebo ta předchozí. Je to asi generační záležitost, věc rozmachu jiných médií, zejména internetu. Ale Český rozhlas byl i součástí našich dějin. Byl to Český rozhlas, odkud se vysílalo volání Prahy k povstání v květnu 45. Byl to Český rozhlas, kde se bojovalo s okupanty z vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 68. Byl to opět Český rozhlas, který jako první byl v listopadu 89 na místě, reportoval a mluvil pravdu o tehdejších událostech o týden dříve než Česká televize nebo jiná média. To je unikátní tradice, kterou bychom možná těžko hledali kdekoli jinde v Evropě. A Karel Mastný k tomu nezbytně patřil celá ta léta. Proto bych ho teď na dálku velice uctivě pozdravil,“ dodává mediální odborník.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
anaboca
