Rozloučili jsme se s panem novinářem Zdeňkem Čechem. Zpracovával pro nás třeba seriál České osmičky

23.05.2024 14:11 | Komentář

„Historie, pro boha živého, není přece jen a jen o heslech! Historie, dějiny, to jsou příběhy se spoustou souvislostí,“ řekl nám jednou Zdeněk Čech. Jako novinář, nakladatel a takzvaný „ghostwriter“ uměl příběhy skvěle vyprávět i psát. Ostatně, když republika slavila sto let, psal je i pro naši redakci. V úterý 14. května nás navždy opustil a ve čtvrtek jsme se s ním v Malé síni krematoria ve Strašnicích naposled rozloučili.

Rozloučili jsme se s panem novinářem Zdeňkem Čechem. Zpracovával pro nás třeba seriál České osmičky
Foto: Hans Štembera
Popisek: Zdeněk Čech, bývalý šéfredaktor Reflexu

„Byl jedním z nemnoha, kdo v soutěži Chcete být milionářem? coby přítel na telefonu dokázal vyhrát svému kamarádovi 320 tisíc, když zpaměti odříkal data narození a úmrtí čtyř malířů a výklad zakončil větou: ‚Za b je správně – ale to je, Pepíku, látka pro devátou třídu základní školy‘,“ řekl o Zdeňkovi kamarád a partner z nakladatelství Daranus Jan Hlaváč při pohřbu. Tak jsme se rozloučili s elitním novinářem, jehož knihy, ať už podepsané nebo ne, jste možná četli i vy.

Třeba znát historii

Zdeněk Čech prožil bohatý život a měl tedy zážitků nepřeberně. Dost mě bavily jeho vzpomínky na dospívání, kdy jako syn předního českého diplomata chodil do škol v několika různých zemích, anebo ty spojené s novinařinou. Třeba, jak mu chtěli Němci na sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu rozbít prořízlá ústa. V posledních měsících a týdnech už si však přál odejít a tajně věřil, že se setká s milovanou ženou Hankou.

Historii miloval, ale vždy mě upozornil, že ho mám správně nazývat „pouze“ historickým publicistou. V jednom rozhovoru prohlásil: „Historie, pro boha živého, není přece jen a jen o heslech! Historie, dějiny, to jsou příběhy se spoustou souvislostí. Hesla, obvykle vytržená z kontextu, vám plastický obraz dát nemohou. A když takové obrazy neznáte, žijete tak trochu ve vakuu a s podobně neinformovanými lidmi můžete dojít až k nesmyslům. Chybné hodnocení minulosti vede nakonec i k více, či méně bizarnímu pohledu na současnost a odrazit se to může, no, například ve výsledcích voleb...“

Ohledně Československé, pak už jen České republiky, k jejímž stým narozeninám jsme sepisovali seriál České osmičky, řekl třeba toto: „Pokud jde o dvě světové války, pak ta druhá skončila na evropské půdě opravdu u nás. Když se ptáte na to, zda je EU zárukou, že se v Evropě, aspoň v té ohraničené Schengenem, už nebude válčit, tak vám řeknu, že žádnou zárukou není. A ani nemůže být. Vždyť, co přijde za nějakých dvacet, třicet, čtyřicet let? Bude vůbec ještě nějaká Evropská unie? Neozvou se běsové minulosti? Vždyť jsou tak trochu jako Kostěj Nesmrtelný.“

Zdeňkovy příběhy

Zdeněk zesnul v domácí péči 14. a 23. května jsme se s ním naposled rozloučili v Malé síni krematoria ve Strašnicích. V letech 1993 až 1995 byl šéfredaktorem Reflexu a poté vedl redakce nakladatelství Knihcentrum a Plejáda. V roce 2005 právě s bývalým šéfredaktorem časopisu Mladý svět Janem Hlaváčem založil nakladatelství Daranus, v němž také publikoval své příběhy. Třeba ten romantický a zárověň dobrodružný o Anně Leonowensové a králi Siamu Mongkutovi. Za knihu Drsný střed Evropy: 27 velkých příběhů našeho středověku obdržel Cenu Egona Erwina Kische.

Nicméně pod řadou z nich ani není podepsán, protože je sepsal jako takzvaný „ghostwriter“. Stojí třeba za knihami Andora Šándora, Janka Kroupy, Jana Fischera a mnoha jiných. K tomu nám kdysi řekl: „Osobní příběh, prožitky a činy té či oné osobnosti jsou její, nikoli moje, já pouze taková fakta zpracovávám, v mnohém doplňuju a dávám jim literární tvar. Stavím z dodaných cihel knihu vyprávěnou v první osobě, v takřečené ich formě. Těší mě, když má taková kniha úspěch. Své jméno na její titulek nepíšu, mám ale vždycky na příslušné stránce uvedený svůj copyright. Jsem tedy oficiální spoluautor.“

Několikrát do měsíce si s autorem této vzpomínky, jemuž zcela jedinečně editoval knihu Špionem Běločechů v Rusku, sedl k chilské tarapace a vedli dlouhé hovory o všem možném, hlavně o dění ve světě a novinařině. Naposled se podivoval nad tím, jak se dnes novinařina dělá. Jeden opisuje od druhého anebo ze sociálních sítí, publikují se rozhovory, v nichž na otázky odpověděl zpovídaný písemně, a tak dále. Na novinařině měl totiž rád vlastní prožitek. Ostatně vnitřně prožíval i příběhy už vylíčené. Když editoval knihu o Rusku, tak v duchu projel celou tu trasu až do Vladivostoku se mnou. Společně mu přejeme to samé, co mu ve smuteční řeči popřál Jan Boháč: „Zdeňku, šťastnou cestu a ať tě na ní Bůh doprovází.“

Tento článek je staršího data a je dostupný pouze pro předplatitele. Předplatné můžete vyzkoušet zdarma, nebo zakoupit, zde:

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Jan Rychetský

ČT

Dobrý den, také nemám pro zvýšení poplatků ČT pochopení. Absurdní mi také přijde to rozšíření plátců. Má otázka ale zní, zda vůbec potřebujeme veřejnoprávní média? K čemu, když informovat pravdivě a objektivně musí přeci všechna média, a pokud tak nedělají, tak se jim dá dát třeba pokuta nebo tak ně...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

„Takovou armádu už Ukrajina mít nebude.“ Analýza loňské ofenzivy. Velké chyby

15:00 „Takovou armádu už Ukrajina mít nebude.“ Analýza loňské ofenzivy. Velké chyby

Royal United Services Institute (RUSI) je nejstarší think-tank pro otázky obrany a bezpečnosti. Tent…