Savčenková v úvodu rozhovoru uvedla, že se vždy vnímala jako svobodný člověk, a z toho důvodu nechápala, proč by se měla někomu „pokořovat“. Rusové, nebo alespoň ti, se kterými se ve vězení setkala, jsou prý „omezení“ a vnímala je jako „bídáky“. „Nikdy jsem se jimi necítila být pokořená,“ uvedla.

A jak že to bylo vlastně s tou hladovkou?

„Bylo mi tam tak nepříjemné jíst, že pro mě bylo snadnější nejíst. Za prvé – jídlo bylo nechutné. Za druhé – nikdy tam nemůžeš jíst, co chceš, nemáš si co vybírat. A za třetí – neměla jsem jinou možnost, jak bojovat, jenom tuto. Když přicházeli a strkali mi talíř a já ho odmítala, nechápali to, protože byl čtyřicátý, šedesátý den hladovky. To je hrozně rozčilovalo a mně to dělalo tak dobře, že mám tu možnost je naštvat, že můžu aspoň něco dělat. I když jsem byla slabší fyzicky, byla jsem silnější morálně a duchem a to je oslabovalo,“ uvedla v odpovědi.

Právě hladovku označuje Savčenková za jednu z hlavních příčin, která jí v konečném důsledku dopomohla k znovuzískání svobody.

„Kdybych nebojovala sama v zajetí a nebojovali za mne lidi venku, bylo nemožné mě dostat ven, takže moje jednání ve vězení jednoznačně pomohlo výměně,“ uvedla.