Usnesení ve věci Karla Janečka připravoval soudce Ivo Pospíšil. „Ukázalo se, že tento návrh je procesně i věcně nejkomplikovanější, což ostatně zračí i to, že tři naši kolegové si k tomu uplatnili odlišná stanoviska do části odůvodnění. Navrhovatel vlastně primárně zpochybnil ústavní konformitu částí zákona o volbě prezidenta republiky, konkrétně namítal nerovnost takzvaných občanských kandidátů ve srovnání s kandidáty, kteří jsou navrhováni poslanci a senátory. Zpochybňoval také systém kontroly petice, který je založený pouze na nahodilém výběru maximálně 17 tisíc podpisů, z čehož se extrapoluje, pak vypočítá konečný výsledek chybějících podpisů na celé petici,“ zmínil Pospíšil.

„Tyto otázky nicméně nejsou nijak převratně novými. Judikatura jak Nejvyššího správního soudu, tak Ústavního soudu se s těmito otázkami již v minulosti vypořádala, konkrétně v usnesení, které se týkalo registrace, respektive neregistrace kandidatury Tomia Okamury v roce 2012, a následně to potvrdil i nález Ústavního soudu z ledna roku 2013. My jsme těmito závěry vázáni, neshledali jsme důvody proto, proč se obrátit na Ústavní soud a žádat jej o přezkum těchto ustanovení zákona, jak nás navrhovatel žádal. Dále se soud zabýval jeho námitkami, které se týkaly nezákonnosti samotného rozhodnutí a nesprávnosti postupu ministerstva vnitra, konkrétně po nás navrhovatel požadoval kontrolu celé petice. To znamená všech neuznaných, respektive i těch extrapolovaných podpisů, respektive všech podpisů, které předložil na kandidátní listině, což bylo celkem 73.037 občanů. K tomu již se soud také v minulosti vyjádřil, z principu subsidiarity soudního přezkumu dovodil, že není možné a bylo by absurdní, aby soud prováděl přezkum celé petice, pokud zákon, který byl shledán jako ústavní, vyžaduje a předepisuje pouze kontrolu omezeného vzorku náhodně vybraných podpisů,“ dodal Pospíšil, že v tomto směru nemohli Janečkově návrhu také vyhovět.