„Německo si je vědomo situace. Znovu opakuji pořád asi čtyřicet procent zdrojů, musí dovážet, ať je to ropa nebo zemní plyn,“ předesílá Libor Rouček k informaci, že německý ministr hospodářství vyhlásil první ze tří varovných stupňů kvůli případným výpadkům dodávek plynu z Ruska. „Uvědomují si, že je situace vážná. Nejde jen o to, že lidi nebudou mít čím topit. Ok, je jaro. Ale co obrovské průmyslové podniky? Největší chemický podnik na světě v Německu BASF a podobné firmy by neměly energii na svůj provoz. Ano, Němci to řeší. Okamžitě vypracovali třístupňový systém varování. První stupeň ještě nic neznamená, ale je nutná určitá opatrnost,“ popisuje.
Má prezident Zeman vaši důvěru? (Ptáme se od 30. 3. 2022)Anketa
A pak už osolil naši vládu a srovnává dál. „Německá vláda usilovně shání jiné zdroje. Německý ministr hospodářství byl v Kataru, Emirátech, konkrétně mluví se Spojenými státy o dodávkách. Samozřejmě, jsou s tím spojené problémy, protože Německo nemá terminály na zkapalněný plyn,“ popisuje Rouček. Němci usilují o diverzifikaci zdrojů a pracují na konkrétních dohodách, jak výpadek nahradit. „Navíc urychluje přechod na obnovitelné zdroje. Například za leden a únor už vyrobili čtyřiapadesát procent své elektřiny z obnovitelných zdrojů. To je ve srovnání s loňskem nárůst o pětadvacet procent. Přechod vlivem energetické krize a války chtějí urychlit. Když se přeneseme do Čech, stále slyšíme uvnitř vládních stran zprávy o tom, jak musíme přerušit dodávky ruského plynu a ropy. Ale nikdo neodpoví na otázku, na co pojedou naše továrny? Energetická náročnost je u nás vyšší tím, jak jsou některé podniky zastaralejší. Plyn a ropu potřebujeme a nikde neslyším, kde ji vezmeme. Nikdo nejel do Iráku nebo do Ázerbájdžánu uzavírat nějaké kontrakty, abychom měli náhradu. Na rozdíl od západoevropských států se u nás nemluví o tom, jak urychlit výstavbu obnovitelných zdrojů,“ dodává naštvaně.
Dukovany, fajn. V roce 2040?
Podle Roučka jediné, o čem bylo v energetice rozhodnuto, je tendr na dostavbu Dukovan. „To je fajn. Nejsem proti tomu. Jen v nejpozitivnějším případě budou dostaveny v roce 2036. Jak ukazuje praxe, například poslední atomové elektrárny ve Finsku, každá má skluz osm nebo deset let. Takže v roce 2040? Nemáme odpověď na to, co se stane, když my nebo Rusové přeruší dodávky plynu. Čím je nahradíme? Tohle mi vadí. Celá diskuse u nás o energetické politice je nedomyšlená. Jde mimo trend nejen v Evropské unii, ale i v Austrálii, Číně, kde se přechází na obnovitelné zdroje,“ hodnotí rázně. A přidává konkrétní příklad. „Naše lesy jsou zaneřáděné. Stačí vyjet do Rakouska, jaké mají spalovny na štěpku, kde z toho vyrábí energii. Kdyby se pročistily lesy, naše městečka, která leží u lesů, by mohly jet roky na štěpku. Ano, máme krizovou situaci kvůli Putinově válce na Ukrajině, ale kdyby došlo k nejhoršímu, obávám se, že na to nejsme moc připraveni. Řeči o tom, že za to může Putin? Ano, jen ty řeči nám nezaručí energii,“ dodává.
Běžný smrtelník má dojem, že vše zůstane na samotných podnicích a nakonec samozřejmě dopadne na konkrétního spotřebitele. „Na rozdíl od Německa chybí systém. Měl by zahrnovat i vládní podporu, jak odbornou, tak do určité míry i finanční tak, aby lidé byli motivováni na obnovitelné zdroje přejít,“ uvedl Rouček.
„Jako mluvčí vlády si pamatuji…“
A jak pracovat s cenami energií? Rouček se vrací ještě k dostavbě Dukovan. „Když vláda schválila tendr na dostavbu Dukovan, všichni provládní ekonomové argumentují, že budeme mít levnější elektřinu. Jako mluvčí vlády pamatuji argumenty, když se dostavoval Temelín. ČEZ elektřinu levně vyrábí, jenže ji prodává do Lipska na burzu a naši spotřebitelé, ať jsou to domácnosti nebo podniky, ji kupují za jednu z nejvyšších cen v Evropě. ČEZ vydělává velké peníze, ale spotřebitel platí stejnou cenu jako v Německu, která je v první trojici v Evropě. I země, které atomové elektrárny nemají, platí za elektřinu méně než my. A opět, vláda s tím nic nedělá. To je chyba jak politická, tak hospodářská,“ říká.
Tohle je i jeden z důvodů vysoké inflace. „Máme dvojnásobnou inflaci, než je průměr v eurozóně. Je to jeden z vlivů. Jinde vlády zastropují ceny energií, dají určité daňové zvýhodnění. My, neděláme nic a divíme se, že máme inflaci 11 procent. Vždycky na začátku měsíce se objeví nová čísla a všichni ekonomové jsou šokováni,“ popisuje.
Nejde jen o energie. Lidé řeší, jestli budou mít vůbec na jídlo. Zemědělci zásadně veřejně vystupují. „Kde nejsme soběstační, u brambor nebo zeleniny, zemědělci chtějí hned dotace. Tak proč se všichni soustředí třeba na řepku? Proč nepěstují brambory? Jistě, dostanou víc za řepku, ale pak nemůžou neustále natahovat ruku a fňukat, že nevypěstujeme dost brambor nebo zeleniny? Zemědělství jako celek dostává desítky miliard korun dotací ročně, má přes dvacet miliard korun ročně zisky. Přesto, ať je mokro nebo sucho, chtějí od státu více peněz,“ zhodnotil Rouček.
Kdo chce mluvit o daních pro nejbohatší, je orazítkován
S pšenicí je to stejně jako s elektřinou. „Když se vypěstuje dost pšenice, proč ji neprodají zemědělci našim pekárnám levněji? Prodají ji za nejvyšší možnou cenu. Stát to nezastropuje a prodává se za nejvyšší možnou cenu. Samozřejmě, když je válka v Rusku a na Ukrajině, pšenice bude méně, ceny okamžitě stouply. Hrozí, že v zemích severní Afriky nebo Blízkého východu bude nedostatek potravin,“ uvažuje Rouček. „Ceny půjdou celosvětově nahoru. Stát s tím nedělá nic. Zemědělci vyprodukují možná ještě víc než 180 procent, než co potřebujeme, dostanou nejvyšší možné peníze. Já jim je přeju. Jen pak ať oni nefňukají, že bude chleba za 60 korun. Nakonec na to doplatí důchodce nebo máma samoživitelka, která sice souvislosti nezná, ale peníze na to musí někde vzít,“ doplňuje.
Psali jsme:
Připomíná i jeden z pořadů České televize vysílaný v neděli. „Předsedkyně Sněmovny řekla, že role vlády není starat se o lidi. Ale to je úloha vlády se starat o lidi! Starat se o lidi a o podniky! Nezvrátíme, že máme válku na Ukrajině, že máme energetickou krizi a že vznikne potravinová krize. Každá země musí vytvořit takovou politiku a mechanismy, aby dopad na lidi a na podniky byl co nejmenší a ne jen vidět vše přes deficit státního rozpočtu. Je to krátkozraké,“ kritizuje Rouček a dává příklad. „Americký prezident tento týden navrhl zvýšit podnikové daně z jednadvaceti na osmadvacet procent a mechanismy, aby miliardáři platili poctivě daně tak, jako každý člověk, kterým se strhávají. U nás tuhle debatu neslyšíte, a když se o tom někdo zmíní, hned vás orazítkují, že jste komunista. Přitom příklady z nejkapitalističtějších zemí jsou. Opatření včetně daňových dělají proto, aby pomohly středním a chudším vrstvám, mámám a důchodcům, kteří nebudou mít na jídlo a na topení. Aby nebyli na ulici,“ říká.
Spoléhají na pasivitu Čechů. Do ulic nepůjdou
Jde o to, udržet soudržnost společnosti. „U nás se spoléhá na to, že Češi jsou pasivní na rozdíl od Španělů, kde jsou masivní demonstrace. Vláda se spoléhá na to, že do ulic nevyjdou a případně budou protesty omezené, a tak mohou postupovat svým způsobem. Krátkozraké. Jak z hlediska modernizace naší země, tak z politického. Vytvoří to v lepším případě blbou náladu mezi lidmi a v horším případě agresivitu, která panuje,“ říká.
Průzkumy a statistiky ukazují, kolik lidí bude mít problém. „I na covidu se ukázalo, že asi 25 procent lidí nepostihl, asi 25 procent lidí už je na tom špatně a nemají jakýkoli finanční polštář, že nemají úspory na týden nebo čtrnáct dní. Mezi tím je střed společnosti,“ popisuje Rouček. „Jsou i regionální rozdíly. V Praze máte často pocit, že se vlastně nic neděje. Nefunguje turistika jako dřív, ale podmínky jsou úplně jiné, než když jedete třicet kilometrů na Kladno nebo do severních Čech, kde jsou sociální dopady vidět v drsnější podobě,“ říká.
Čteme s Roučkem a ptáme se dál. Kapitola desátá
V knize Můj a náš příběh popisuje Libor Rouček své začátky na Kladně, práci ve válcovnách a pak zásadní rozhodnutí odejít do emigrace, nezaměnitelnou zkušenost z uprchlického tábora i to, jak držel protestní hladovku nebo proč někteří šoféři jezdí s puškou a růžencem.
V roce 1978 nastoupil na vysněnou Vídeňskou univerzitu ke studiu politologie. Jako vedlejší obor zvolil sociologii. To vše je orámováno jeho celoživotní cestovatelskou vášní. Ani studium mu ovšem nebránilo přitom ještě projet Ameriku. I tam by mohl studovat, jenže už tehdy by musel mít na školné tisíce dolarů ročně a ty neměl. „I když byla možnost nejrůznějších půjček, zadlužit se na celý život, jak to dělali Američané, jsem nechtěl. I proto, a nejenom proto, jsem se těšil zpátky do Evropy,“ píše autor v knize. A tak jsme se zeptali, jestli se i dnes budou lidé rádi vracet z Ameriky do Evropy?
„Chtěl jsem studovat v Americe, ale neměl jsem na to,“ směje se Rouček s tím, že i proto je a bude celoživotně sociálním demokratem. „Už tehdy byl vidět jasný rozdíl. V Rakousku jsem mohl studovat, protože se neplatilo školné. Mohl jsem pracovat, abych mohl přes prázdniny cestovat. Na prospěch ve škole bylo navázáno stipendium,“ říká a odkazuje na dnešní situaci uprchlíků. „Jsem rád, že jim bude umožněno u nás pracovat, tím si na studia vydělat a žít slušný život.“
Přidává i tuto poznámku: „Mě přijali na columbijskou univerzitu v New Yorku, jen už tenkrát chtěli dvacet tisíc dolarů, které jsem neměl. Zadlužovat se tak, jak to dělají Američané, jsem nechtěl. Pak mají dluh na celý život, který třeba nemohou splácet. Největší částí amerických dluhů jsou hypotéky a splácení studia. To by neměla být cesta pro Evropu!“
Myslí si, že i dnes život za oceánem nakonec může někoho odradit. „Lidé se vracejí. Máme řadu Američanů, kteří žijí v Evropě. Líbí se jim tu. Třeba i to, že se nemusejí kvůli studiu v Evropě zadlužovat. Jak jsem i při studiu s batohem cestoval a projel několik kontinentů, tak ať přijel člověk do Indie, Egypta, Izraele nebo do jihovýchodní Asie, všude vidíte mladé Evropany, Němce, Holanďany a Švédy. Nevidíte Američany. Proč? Protože na to nemají. Když se někdo snaží, chce cestovat, v Evropě si na to vydělá. I to jsem cestováním poznal, že Němci nebo Švédové na to měli a Američané ne,“ říká Rouček. „Dopad to má ten, že jsou pak v ekonomických i sociálních věcech na špici vývoje. Co se týká počítačových technologií, ano, Amerika má špičkový výzkum, ale pracují tam především cizinci. V Americe má asi jen sedm procent lidí cestovní pas,“ dodává.
Když znáte člověk svět, ví, jaké jsou trendy. „Když něco vyrábíte, víte, co si koupí zákazník v Číně, v Brazílií atd. Zkušenost získáte nejen vzděláváním, ale i cestováním. Když lidé necestují, země zaostává. To je příklad Spojených států. Jsou světová velmoc a budou na desetiletí dopředu, ale ve spoustě odvětví a v kvalitě života zaostávají. Nějakou dobu jsem tam žil,“ přidává další životní zkušenost. „Sociálně-ekologické tržní hospodářství je nejlepší, co na světě existuje, jak z hlediska kvality života, tak z hlediska lidských svobod a občanských práv. V Americe také mají svobodu, ale nemohou si ji užít, když na ni nemají. Svobod a práv nemůžete tak využít jako v Německu, Holandsku nebo ve Švédsku či Rakousku. To jsou vzory. Vždycky jsem snil o tom, že až padne komunismus, takové bude i Československo,“ uzavírá dnešního „Evropana“ Rouček, který už je po úrazu zase v kondici. Sbalil batoh a odjíždí koncem týdne do Řecka.
Listujeme v knize Libora Roučka Můj a náš příběh. Foto: Daniela Černá
Úvodní věnování v knize Můj a náš příběh. Foto: Daniela Černá
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
