Eritrea získala nezávislost v roce 1993 po dlouholeté válce s Etiopií. Mnohými je země popisována pro svůj diktátorský režim jako „africká Severní Korea“. Reportérka BBC Yalda Hakimová konstatuje, že na každém kroku ji i ostatní kolegy z týmu doprovází spolupracovník vlády. „Nemáme možnost se ptát lidí na jejich názory, protože s nimi nemůžeme být o samotě,“ uvádí Hakimová. Tým BBC má možnost nahlédnout do tří státních nemocnic, protože právě v oblasti zdravotnictví dosahuje země alespoň dílčích úspěchů. Lékařům se daří úspěšně bojovat proti dalšímu šíření HIV a malárie. To uznává i šéfka záchranného programu OSN Christine Umutoniová. „Zatímco v ostatních afrických státech je HIV na vzestupu, zde je situace mnohem lepší.“
Většina z oslovených sociálních pracovníků či lékařů vyjadřuje v odpovědích na otázky britské reportérky značně vlastenecký postoj. „Nyní se nemáme čeho obávat. Předtím jsem ani nemohla svobodně cestovat za svým manželem, který bojoval ve válce o nezávislost. Pokud se ptáte na lidi, kteří zemi opouštějí, tak já bych je už zpátky nevzala. Naše problémy jsou pouze dočasné. Je třeba vytrvat, protože v budoucnu bude lépe,“ tvrdí postarší žena, která pracuje jako sociální pracovnice na jedné z navštívených klinik. Ovšem politický systém vládnoucí v zemi se na rozdíl od stále se zlepšujícího zdravotnictví ze strany OSN žádné přízně netěší. V zemi podle všeho doposud existuje otroctví a političtí odpůrci režimu jsou denně vystavováni zvůli režimu.
„Jsou zavíráni bez spravedlivého soudu do vězení, kde vládnou velmi špatné životní podmínky. Kromě toho jsou také často mučeni, biti a zneužíváni pro otrocké práce,“ upozorňuje Hakimová, které se podařilo natočit rozhovor s bývalým vojákem, který uprchl do Evropy přímo z vězení. „První měsíc po zatčení jsem byl zavřený ve tmavé díře. Okolo mě byli nemocní vězni, se kterými jsem se ovšem nemohl bavit. Pravidelně nás bezdůvodně bili. Poté mě hodili do lodního kontejneru, který jsem sdílel s dalšími deseti muži. Neměli jsme ani místo, kam bychom si mohli lehnout. O hygienických podmínkách raději nemluvím,“ říká muž, jenž hovoří mimo kameru a obává se i prozradit své jméno. Jeho rodina totiž stále žije v Eritreji a po jeho otevřené výpovědi by jí hrozila perzekuce.
Celý dokument v angličtině máte k dispozici ZDE
Hakimová se společně s průvodci vydává na místo, kde je shromážděno mnoho takových lodních kontejnerů. Oficiální vládní průvodci však o politických vězních hovořit nechtějí a neustále odvádějí řeč k jinému tématu. Poté se britská reportérka snaží více informací zjistit u prezidentova poradce Yemana Ghebreabema, který souhlasil s rozhovorem. „Žádné politické vězně v utajených věznicích v zemi opravdu nemáme. Jistěže máme vězně, ale nebyli odsouzeni pro své politické přesvědčení. Stejně tak není pravda, že by snad byli ve vězení biti a mučeni. Lidskými právy se samozřejmě zabýváme,“ tvrdí prezidentův poradce. Eritrea je nejenom jedna z nejuzavřenějších, ale také nejchudších zemí na světě. Roční příjem se zde pohybuje pod 600 dolarů.
Značné peníze podle Hakimové vláda investuje do vojenské oblasti. Vojenská služba oficiálně trvá osmnáct měsíců, které však státní orgány často vůbec nerespektují. Jak je konstatováno ve zprávě OSN, často jsou v armádě nuceni vojáci zůstávat neomezeně dlouho. To potvrzuje také bývalý voják, se kterým reportérka hovořila o jeho zkušenostech z vězení. „Osobně jsem byl proti své vůli nucen strávit v armádě deset let. V rámci této služby jsme byli také nuceni pracovat na polích, která ovšem nepatřila státu, ale jednotlivým vojenským velitelům. Skutečně tomu tak bylo. Proč by jinak všichni utíkali ze země? Jsem vlastenec, tak bych to vydržel třeba i tři nebo čtyři roky. Ale na doživotí rozhodně ne,“ říká uprchlý vězeň s tím, že nikdy netoužil získat občanství v evropské zemi. „Utekl jsem pouze proto, abych si zachránil život. Kdybych mohl, tak bych se hned zítra vrátil domů, kde mám rodinu a přátele,“ svěřuje se.
„Podle údajů OSN opouštějí zemi měsíčně 4 000 jejích obyvatel. Někteří se pouštějí na lodích přes Rudé moře do Jemenu. Jiní po zaplacení převaděčům překračují hranice se Súdánem a poté směřují dál na sever kontinentu, odkud se pokoušejí dostat na chatrných plavidlech k evropským břehům,“ říká Hakimová a dává opět slovo prezidentovu poradci. Podle jeho názoru může za hromadný exodus špatná migrační politika Evropské unie, která údajně přímo vybízí Eritrejce, aby svoji zemi opouštěli. Pokud se podaří Eritrejcům dosáhnout evropských břehů, mají velkou šanci na udělení azylu. „V mnoha zemích mají téměř 100% úspěšnost. Dokonce i Velká Británie uděluje azyl 90 % z nich,“ sděluje Hakimová. Přestože je země samostatná již přes dvě dekády, stále zde vládne jedna strana. „Plánujeme svobodné volby, ale zatím pro ně vzhledem ke konfliktům s Etiopií a pomalým vývojem neuzrál čas,“ argumentuje poradce prezidenta.
O vládnoucích poměrech v zemi napovídá skutečnost, kterou zmiňuje Hakimová na závěr téměř pětadvacetiminutové reportáže. „Poslední den se jednomu členovi našeho týmu podařilo vypravit se do města bez dohledu všudypřítomných vládních poradců. Oslovil třicet sedm lidí, z nichž ani jeden nechtěl vyjádřit své názory na vládu a současné poměry. Většina z nich odpověděla, že se obávají, aby je vláda za jejich postoje nepronásledovala.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pro
