Fotogalerie: - Zeman na návštěvě Číny
Jak by se měla EU postavit k Transatlantické dohodě o obchodu a investicích? Anketa
Přelom roku přinesl pro někoho zásadní zvrat v mezinárodním ekonomickém systému, který se ale podle mezinárodního analytika Jana Campbella dal již dříve předpokládat. Expanze čínské ekonomiky podle něj bude zdárně pokračovat nejen na finančních trzích, ale například i ve spotřebním průmyslu.
USA si prý jsou těchto trendů dlouhodobě vědomy a v panice odhodily jakékoliv zábrany. Podle Campbella je nyní jejich nevážnější snahou co nejvíce rozvrátit zbytek světa, zejména oblast Evropy a Asie.
Pak analytik zabrousil do historie a připomněl některé omyly, které Západ napáchal například ve vztahu k Rusku a Japonsku, které na začátku 20. století skončily ve vzájemné válce. Západ prý neomylně podpořil toho nebezpečnějšího ze soupeřů. A to prý není vůbec nic proti tomu, čeho se v té době kolonizátoři dopouštěli na Číně.
Celý text Jana Campbella:
Zpráva se rozlétla po světě i v českých médiích, jako kdyby to bylo něco neočekávaného. 29. prosince CFETS (China Foreign Exchange Trade Systém) sdělil světu, že rozšiřuje regionální obchodování s novými třemi měnami: ruský rubl, novozélandský dolar a malajský ringit. To plně odpovídá tomu, co nám zanechal Rousseau a co s úspěchem v novodobé historii praktikuje liška jménem Soros. Není se čemu divit. „Vydáte-li se opačným směrem, než je zvykem, téměř vždy uděláte dobře.“ A tak bude Čína obchodovat již s 11 různými měnami.
Toto řešení neznamená plnohodnotný odchod Číny od USD. Je to ale další krok na cestě od USD, na cestě zvýšení dolarového rizika a prodloužení oslabení USD, jehož odchod z místa hlavní rezervní měny nemůže zastavit nic jiného než válka. To i proto, že ve světě není žádné jiné silné hospodářství, které by se mohlo postavit Číně do cesty. Zařazení nových měn do čínských swapů odpovídá i demografickým trendům, a proto snižuje riziko obchodování s těmito zeměmi. V dané chvíli se obchoduje v místních měnách mezi Čínou a Ruskem přibližně na úrovni 10 procent. Tento podíl se zvýší, protože nedávno podepsané smlouvy nemají zakotvený USD jako platební jednotku.
Takže se budeme i nadále pohybovat na laně utkaném z papírových dolarů visícím vysoko nad cirkusovým šapitó bez záchranné sítě. Diváci se obyčejně dívají na akrobaty do výše a jsou napjati strachem z pádu a nadějí, že vše dobře skončí. Přitom mnozí analytikové zapomínají, že úspěšné ukončování amerického programu kvantitavního ulehčení QE III není vůbec žádnou garancí pro udržitelný růst a udržitelnost růstu americké ekonomiky. Zero Hedge to ví, proto se řadí také do skupiny, která hodnotí čínské rozhodnutí jako silný úder proti USD.
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Miroslava Kalouska (+ z 2.10.), Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jefima Fištejna, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Karla Schwarzenberga (z 3.10.) + (ze 14.8.) Petra Pitharta, Ivana Gabala, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Martina Bursíka (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), , Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Michala Kučery, Romana Šmuclera, Jiřího Peheho (z 11. 9.), Romana Jocha (ze 7. 8.) + (9. 9. + 8.12.) Jiřího Pospíšila, Marka Ženíška, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, generála Miroslava Žižky, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců, Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové (+ z 24. 10.) Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Františka Bublana, Karla Hvížďaly, Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka (+ z 23. 10.), Džamily Stehlíkové (21.11.) či Jana Vituly
Útok proti jedné straně je proto zisk času pro stranu druhou. Tou je Ruská federace a její banky vedené ve velké většině, a k mému zklamání, pořád ještě bankéři, kteří si tento titul nezaslouží. Přesto ale není potřeba se bát o pád druhé největší ruské banky VTB. Ta dnes obdržela zákonem povolenou státní podporu. Tato podpora se v blízké budoucnosti odrazí na kurzu rublu k USD – EU. Ten již dnes vyskočil na 55, respektive 68. Prosím, neberte to jako vyšlapanou cestu k návratu starých kurzů. O to se postarají jiní v Ruské federaci a Číně a jejich partneři v BRICS a EAHS.
Údery přijdou také ze zcela jiného směru a sektoru. Například od čínského smartphone – velikána a výrobce Xiaomi. Ten ještě není mimo Čínu tak znám jako jeho menší bratři, přestože se jeho hodnota dnes odhaduje na 45 miliard USD. Xiaomi je třetím největším výrobcem smartphonů na světě. Pravděpodobně ale s nejmenší ziskovou marží. To se však může rychle změnit. Xiaomi, narozený v nedávném roce 2010, má v plánu představit v lednu 2015 v Las Vegas na výstavě elektroniky svůj Mi5. To není útočná zbraň britské MI5 proti nepřátelům Albionu, ale čínská útočná zbraň proti konkurenci Apple a Samsung.
Jeden z nejznámějších finančníků i Xiaomi, velikán Jack Ma, který vedl neuvěřitelně úspěšně společnost Alibaba na burzu v USA, ví, co se patří, aby byla zabezpečena udržitelnost růstu. Světový hit a úspěch ve světě. Zakladatel Xiaomi Lei Jun a Jack Ma chtějí ukázat světu alternativy k drahým produktům konkurence. Jenom mezi červencem a zářím 2014 Xiaomi prodal 17,3 milonu telefonů. Huawei, Lenovo a LG zůstaly ve stínu. Rychlý pochod ke světovému úspěchu ale brzdí očekávané spory o patent v Indii a Švédsku a byrokracie při registraci například v Brazílii. Protože oba mají dostatek USD, kupují firmy v USA, například Misfit a rozšiřují produktovou paletu o bezdrátový router, smart TV a další. Mluví se dokonce o spolupráci s výrobcem elektrických aut Teslou.
Konečným výsledkem bude ale pravděpodobně oslabení konkurentů, nehledě na jejich věrnou klientelu. To především tehdy, vezmou-li si k srdci Emersonův výrok: „Je snadné žít ve světě podle mínění většiny. Je snadné žít o samotě podle svého svědomí. Velkým je však ten, kdo si uprostřed davu zachovává s dokonalou lehkostí nezávislost samoty.“
Kolabující Ukrajina...
Ani první, ani poslední radu si nebere k srdci Ukrajina. Proto je tam situace s měnou zcela jiná. Nehledě na velkorysý Putinův dárek Ukrajině v podobě elektrické energie a uhlí jsme se 30. prosince konečně oficálně dočkali toho, co mnozí také věděli již dlouho. Ukrajina nevyšla od roku 2008 z recese, HDP se snížil v tomto roce o 7,5 procenta, inflace dostihla 21 procent, a tím došlo k devalvaci hrivny ve výši 100 procent. Proto včera telefonovala prezidentka MMF Christine Lagarde s prezidentem Putinem, aby se pokusila zjistit, jaké plány a trpělivost má prezident Putin s ukrajinskou vládou, premiérem Jaceňukem a prezidentem Porošenkem. Ti včera představili státní rozpočet pro amrádu, ale ne rozpočet pro vědu, vzdělání, sociální zabezpečení a zdravotnictví. Snad to ví vedle MMF, který se sám nachází v největší krizi od založení, i EU a samozřejmě i politici a političky ČR. Ti všichni by si z toho měli vyvodit své závěry a ihned začít připravovat program pro uprchlíky a raněné z Ukrajiny, kteří se zcela jistě objeví nejenom u polských a slovenských hranic, až vzplane sociální bomba.
Tu dala ukrajinská vláda pod židle nejenom sobě, ale i prezidentu Porošenkovi. Ten dokonce chce kupovat uhlí z Donbasu, ale jenom tehdy, až budou uhelné společnosti a doly převedeny pod kontrolu ukrajinské banky. Asi jeho vlastní nebo jeho přátel. Přesto budou všichni tam i zde tvrdit, že bombu položil prezident Putin. Opomenou dodat, že bombu může zapálit nástup tvrdší zimy, tj. mrazů a jarní míza čekajících národních gard a zveřejnění materiálů, které snad otevřou oči i těm největším zbožňovatelům USA – EU.
Dnešní dění na Ukrajině u chudých a zklamaných majdanovců a obelhaných vojáků nabídlo nejenom EU pozorovatelům možnost se seznámit s hrubostí a krutostí, která se akumuluje v chladných místnostech obyvatel a která čeká vládnoucí, až dojde k výbuchu sociální bomby. To nemluvím o akcích bohatších z „atomajdanu“. Ti ozdobili v neděli plot Jaceňukova domu nápisem: „Reformy, nebo kulka do hlavy, Senjo. Naše trpělivost má svůj konec.“
Nevím, kdo má a bude mít větší trpělivost, nevím také, kdo si vpálí sám kulku do hlavy, nebo koho někdo do hlavy střelí, až se po prvních dodávkách amerického atomového paliva do ukrajinských atomových elektráren, které mají začít v únoru 2015, ještě jednou potvrdí, že atomové elektrárny z Ruska jsou prostě podobně tvrdohlavé jako prezident Putin. A že jim americké krmení neprospívá. Věc není tak jednoduchá, jak se nám jeví. Protože na otázku, proč dohoda o dodávce elektřiny a uhlí s Ruskem je možná, ale dodávka atomovového paliva ne, respektive jenom do konce 2015, ukrajinská vláda prostě nechce dát žádnou odpověď. Že by se v roce 2016 ke stávající krizi, která se v EU ještě prohloubí po otevření Obamovy závěti – odchodu z úřadu, přidala ještě krize ekologická v Evropě? Němečtí „Zelení“ mají čich pro ekologii. Jejich otázky spolkové vládě přinesly odpovědi, za které se musí stydět každý abiturinet minulého řežimu. Vřele doporučuji německy mluvícím čtenářům se seznámit s „Kleine Regierungsanfrage.“
... I Evropa
I ve vzdálenějším Albionu si dělají starosti z amerického paliva pro ukrajinské atomové elektrárny. Stačí si přečíst The Independent a bude jasné, proč i hrdina – premiér Cameron – má již dnes strach. Strach vyvolává i situace v Řecku. Ta je podobná hořící lodi, pro jejíž odtažení neměli ani Řekové ani Italové dostatečně silná lana a sílu. Proto nejsou SMS cestujících srovnávající situaci na lodi vůbec daleko od srovnání se situací na pějícím a tancujícím, ale potápějícím se Titaniku.
Předčasné volby v Řecku, které se mají konat 25. ledna 2015, by měly konečně skončit s privilegii mocenské elity, která ke dnešnímu dni obdržela největší finanční pomoc v historii EU, o MMF již nemluvě. Současný deficit ve výši 170 procent HDP po mnoha miliardách pomoci a slibech reforem nepředstavuje vůbec žadnou reálnou naději na organickou reformu řeckého hospodářství, která by dávala naději na udržitelný růst nebo alespoň na udržitelnost růstu. Příští finanční krize a pomoc zatáhne do Řecka a jeho problémů ještě více Německo. A to znamená další oslabení EU. Proč? Myslím si, že není potřeba se o tom podrobněji rozepisovat. Zájemcům, kteří se chtějí dovědět více, doproučuji seznámit se s analýzou DIW (Německý institut hospodářského vývoje), vedeného professorem Marcelem Fratzscherem.
Protože není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, je dobré si počkat na nového prezidenta Itálie. Kandidátů je mnoho, včetně ex-prezidenta EU Prodiho a samozřejmě spasitele eura, prezidenta ECB Maria Draghiho. Dostane-li se Draghi do křesla italského prezidentského koně, je ještě pravděpodobnější, že Itálie nabere vyšší rychlost k sociálním nepokojům, přiblíží se ještě více Řecku a vyšlápne si na cestu k dalším referendům o nezávislosti oblastí jako je Padanie, Venezia, Alto Adige a dalších.
V Bruselu se nebudou stačit divit. V Římě je jiný svět. V římském světě snad ani nevadí, že jinak na vše možné zvyklí Číňani mají Itálie dost a pomalu a jistě balí kufry, stěhují se. Bez kufrů a peněz je nahrazují migranti z Afriky, Rumunska a podobných EU zpřátelených zemí. Přidám-li k tomu ještě embargo italského hovězího, vepřového a kuřecího masa Ruskou federací, je docela možné, že se dožiji programu volného – subvencovaného výdaje masa uprchlíkům a draze placeného místními obyvateli.
Věřím ale, že EU ví o vážnosti situace v Itálii mnohem více než český našinec a nebude opakovat chyby minulosti, kdy EU vyvážela kilogram másla za 1.80 DM například přes soukromé společnosti do SSSR a doma byla cena másla více než 3.50 DM. Němci vědí ještě více. To i proto, že nehledě na skutečnost, že zachraňují řadu italských firem, lásky a obdivu ze strany Italů se jim nedostává. Jak se budou chovat Němci a Řekové v případě dalšího pokusu o záchranu Řecka při podobném vyznání lásky a EU – Euro přátelství, opravdu nevím. Mohu si však reakci Němců a Řeků velice dobře představit. Proto nebudu plánovat žádnou cestu a jednat ad hoc podle situace.
Podobné to bude s reakcí Rusů mimo regiony Donbasu a Luhanska. Nevěřím, že se budou smát, tak, jako se smějí dnes, při 5kilometrovém pochodu přes hranici mezi Ukrajinou a Krymem příští rok. Dnes je nese touha na setknání s příbuznými. Za rok to může být nenávist vůči Kyjevu a více. My se o tom moc nedozvíme, protože máme jiné starosti a není vyloučeno, že CNN se také vzdá kabelového vysílání v některých zemích Evropy, podobně jako se CNN rozhodl v těchto dnech skončit v Ruské federaci.
Americká válka
V těchto dnech také byla představena v knihkupectví Biblio – Globus kniha akademika a poradce prezidenta Putina, Sergeje Glazjeva. Kniha s titulkem „Ukrajinská katastrofa: Od americké agrese ke světové válce“ není zajímavá jenom historií a předhistorií fašistického převatu v bratrské zemi a analýzou situace. Zajímavější je část, která se věnuje prognóze a konkrétním akcím, které budet muset Ruská federace realizovat, aby v současné konfrontaci se Západem neprohrála, ale vyhrála. Zvláštní důraz klade autor na hospodářské prostředky a akce, které mohou odstranit hned několik hvězdiček ze státní vlajky a hrdosti.
Glazjev mluví o čtvrté světové válce. Proč autor mluví o čtvrté světové válce? Autor vychází z toho, že třetí světová válka již skončila. Tou byla takzvaná „studená válka“, která skončila rozpadem SSSR. „Američané potřebují válku kvůli udržení vedoucí role ve světě. Právě dvě světové války udělaly z USA supervelmoc“, řekl během prezentace knihy Glazjev. Aby USA mohly okupovat Rusko, musí je nejdřív rozrušit. Proto se snaží vyprovokovat Rusko a zatáhnout je do konfliktu na Ukrajině.
Dále Glazjev hovořil o „staré politické tradici“, o Bismarkovi a Brzezinském, kteří oba mluvili o tom, že bez Ukrajiny Rusko nebude državou. Americe se stalo rozrušení Ruska potřebou, protože přechod od amerického modelu hospodářství k asiatskému modelu je v plném proudu a USA prohrávají v konkurenčním boji s Čínou. Proto potřebují USA válku v Evropě, která má za úkol oslabit všechny konkurenty USA a na dlouhou dobu kvalitativně zhoršit situaci v EU a na celém postsovětském prostoru. USA vše dělají vědomě, včetně „arabských jar“, která měla podle autora formovat „energetickou platformu“ pro takový boj s Ruskem. Co může v tété situaci dělat Rusko?
Odpovědi jsou v historii. Uvádím jenom dvě základní. Glazjev připomněl Alexandra Něvského: „Hlavní naší zbraní je pravda.“ Aby mohla pravda vítězit a zvítězit, je potřeba realizovat několik politických a hospodářských akcí. „Jestliže přiznáme, že je USA agresorem, nemusíme používat americkou měnu. Konec amerického měnového systému je neodvratitelný, proto čím dříve opustíme americkou měnu, tím lépe, tím méně nás to bude bolet.“ Kromě toho autor doporučuje kontrolu přeshraničního pohybu kapitálu. Jenom tak budeme moci „bít vraha na svém teritoriu“.
A protože trocha historie nikoho nezabije, krátce o válce Ruska s Japonskem. Válka, která má hodně podobného s dnešním bojem mezi USA – EU a Ruskou federací a situací na Ukrajině, začala před 110 roky, v únoru 1904, se rozvíjela již na podzim téhož roku pozitivně pro Rusko. Ale k Novému roku 1905, tedy přesně před 110 lety, se ruská vojska neočekávaně vzdala své pozice. Proč a co se stalo před 110 roky? Zde je stručné vysvětlení.
Vztahy Ruska s Asií
Ke konci 19. a začátkem 20. století existovala pro Ruskou říši, s Maloruskem a Běloruskem, možnost protektorátu a sjednocení s velikým územím na takzvané Žlutorusko. Důvodů, proč k tomu nedošlo, je mnoho. Hlavními ale jsou vojenská výzbroj, vedení boje a přesvědčení všech Japonců, od vůdců až k agrárníkovi, o smyslu války založené na nenávisti k Rusům.
Vše začalo již v roce 1892 expanzí Japonska do Koreje, která byla v tu dobu pod protektorátem Číny. V roce 1894 došlo k první plnohodnotné válce, ve které Čína prohrála. Podle Simonosekské smlouvy o míru Čína měla předat Japonsku Formosu, dnes také Tchajwan a Ljaodunský poloostrov a platit vysoké odškodnění. Díky intervenci Ruska, Německa a Francie bylo Japonsko nuceno se zřeknout poloostrova a Korea byla prohlášena samostatným státem. Rusko, v té době s pomocí Francie, organizovalo finanční pomoc Číně a dalo garance dalších reparačních splátek. Na oplátku dovolila Čína Rusku vést jednu větev Transsisibiřské železniční magistrály přes území Manžurie a tím spojit Zabajkalskou oblast s Vladivostokem.
Japonsko pozorovalo posílení Ruska v oblasti, ve které si Japonsko přisuzovalo roli pána. Kruté chování Japonců v Koreji vedlo k prosbě o pomoc ze strany Ruska. Rusko proto poslalo do Koreje vojáky a finanční poradce. Kdyby nebylo horkých hlav v carském okruží, které si myslely, že Rusko není slabší než Japonsko, nedošlo by k válce s Japonskem.
A tak došlo v roce 1897 k události, která se stala prologem války mezi Ruskem a Japonskem. Jako odpověď na nekončící provokace Japonců, nehledě na protesty ministra financí Sergeje Witteho a dalších členů vlády, Rusko vystupovalo za nedotknutelnost „přátelské“ Číny a odhodlalo se vstoupit na Ljaodunský (Kvantunský) poloostrov. Tak vznikla města Port-Artur, Dalienvan, Chabrin a Dalnyj. Dalnyj byl založen přímo na břehu Žlutého moře a stal se druhým největším přístavním městem po Šanghaji.
Rusko, které investovalo v té době do výstavby 30 milionů zlatých rublů, ztratilo vše včetně železniční větve díky Portsmutské smlouvě v roce 1905. Ruské vedení pochopilo své chyby a potřebu mít přístup k moři. Čína, která nadále potřebovala ruskou finanční pomoc, našla s Ruskem řešení, včetně železniční dráhy, pronájmu přístavu na 25 let atd. Aby Rusko nemuselo válčit s Japonskem, omezilo svoji přítomnost v Koreji. Tak získalo Japonsko opět nad Korejí plnou kontrolu. Současně se snaha Ruska neválčit s Japonskem interpretovala nejenom Japonskem, ale všemi geopolitickými protivníky jako slabost Ruska. Mírové snahy Ruska a neochota vést válku s Japonskem vedly k dalším ústupkům Ruska v konečném výsledku i ztrátě „neutrální zóny“ v Severní Koreji a poté i k válce. Japonsko prostě chtělo dokázat, co umí a co chce. Nebudu dále psát o této tragédii. Snad kromě závěru a otázek, které jsou vysoce aktuální i v současném konfliktu na Ukrajině a mimo Ukrajinu.
Při současném cynismu a přepisování historie se nabízí otázka: Proč Rusko vstoupilo na území Číny, na Ljaodunský poloostrov, Dalnyj a Port-Artur? Při hledání odpovědi nelze opomenout provokace a expanzivní aktivity Japonska. Kromě toho všechny velké mocnosti zneužily slabost Číny a v této oblasti měly své hříchy. Proto ta západní snaha omezit vliv Ruska v této oblasti. Proto byla podepsána smlouva mezi Japonskem a Velkou Británií, věčným nepřítelem Ruska, v roce 1902, garantující Japonsku mimo jiné vojenskou pomoc. Podporu dostávalo Japonsko i od USA. Čína svojí neaktivitou škodila zájmům Ruska. Bez garancí Velké Británie a USA by Japonsko nikdy nezačalo válku s Ruskem roku 1904. Nebudu se zabývat následky a zrozením nepřítele „velkomocenského Japonska“. Pro zájemce doporučuji studium takzvaného „Odkazu Tanaky“, zprávu císaři z července 1927. Bumerangový efekt, který pocítilo Rusko v Port-Artur, pocítily později Singapur a Pearl Harbour.
Rusko se stalo první obětí japonské expanze, bylo daleko menším nebezpečím jak pro Západ, tak i pro Čínu, protože se snažilo vyhnout válce a respektovalo práva velmocí.
Rusko by válku neprohrálo, kdyby nebyl „unaven Petěrburg“. Tam se začaly ukazovat první mraky teroristických napadení, stávek a dalších jevů přicházející revoluce, a proto došlo k uzavření „předčasného míru“. 5. září 1905 v přítomnosti prezidenta USA Roosevelta bylo podepsáno příměří mezi Ruskem a Japonskem, 14. října byla dohoda ratifikována předsedou Rady ministrů Sergejem Witte.
Během jednání, která se protahovala kvůli požadavkům Japonců, byl dokonce prezident Roosevelt nucen poslat japonskému císaři telegram, ve kterém mu sdělil, že americká veřejnost je na straně Ruska, a jestliže nedojde k podpisu smlouvy, Japonsko nemůže počítat s takovými sympatiemi jako dříve. Bezpochyby telegram pomohl k uzavření smlouvy. Tak ztratilo Rusko v dobré vojenské pozici Ljaodunský poloostrov, Jižní Manžurii, část jižní železniční větve a půl ostrova Sachalinu.
Jsem hluboce přesvědčen, že prezident Putin je si plně vědom i této malé historie a tentokrát ani on, ani Ruská federace pod jiným vedením nebudou váhat s preventivním útokem za podmínek definovaných v nové vojenské doktríně. Nejsem přesvědčen, že prezident USA Obama a premiér Velké Británie Cameron si uvědomují následky počínání svých předchůdců v Asii při zrodu svých vlastních nepřátel a při podceňování Ruské federace.
Předcházející texty Jana Campbella
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Campbell
