Syamend žil v syrském Damašku, kde studoval na vysoké škole arabštinu. Občanská válka však jeho život ze dne na den nenávratně rozvrátila. Na začátku léta se Syamendovi podařilo uprchnout do Turecka. „Přebýval jsem v přeplněném uprchlickém táboře. Každý den do něj přicházely stovky dalších lidí. Byl tam nedostatek stanů a někdy v jednom muselo bydlet i více rodin najednou. Každý zoufale toužil se z toho pekla dostat pryč. Mně se to společně s dalšími asi dvaceti lidmi podařilo. Snažili jsme se dostat na nafukovacích člunech do Řecka. Nedaleko pevniny se náš člun převrhl, ale naštěstí nás zachránila pobřežní hlídka. Později jsem však zjistil, že ostatní Syřané, se kterými jsem se potkal, včetně celé jedné rodiny, se všichni utopili,“ vypráví Syamend.
Celý příběh Syamenda v angličtině najdete ZDE
Řecké úřady prý všem zachráněným sdělily, že v zemi zůstat nemohou. Syamend proto požádal jednoho vzdáleného příbuzného, aby mu poslal peníze na cestu do Velké Británie. V srpnu dorazil do Londýna a požádal zde o azyl. Potom už věci nabraly rychlý spád. „Stále mě ale pronásledují děsivé vzpomínky na to, co se stalo s mojí rodnou zemí. Navíc neumím příliš anglicky, takže pro mě bylo obtížné se zde zorientovat. Musel jsem se často stěhovat, než jsem dostal vyrozumění od úřadů, že mé žádosti o azyl bylo vyhověno. Přesto jsem přišel o sociální podporu a byl jsem opět vystěhován. Neměl jsem ani peníze na jídlo. Nakonec mi pomohli v jedné charitě,“ vypráví Syamend, který si z celého srdce přeje znovu setkat se svými rodiči. Ti však bohužel stále žijí v Aleppu.
Neméně nebezpečnou cestu za sebou má také osamocená matka Ban z Iráku. Ta dokonce musela před válkou prchnout se svými malými dcerami a matkou hned dvakrát. Tedy vlastně třikrát. Ještě v rodném Iráku nejdříve opustila svého manžela, který je terorizoval. „Poté jsem pracovala pro jednu charitu, když ale padl režim Saddáma Husajna, v zemi vypukla válka. Utekli jsme proto do Sýrie, kde jsme měli část rodiny a pár přátel. Čekalo nás vřelé přivítání a já jsem požádala o status uprchlíka. Připravovali jsme se pomalu na přemístění v rámci programu Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR),“ vypráví Ban. Jenže čekání se stále protahovalo a válka nakonec nešťastnou rodinu dostihla také v Sýrii. „Znovu jsme zažívali výbuchy bomb a obavy z toho, že nedokážeme sehnat alespoň základní potraviny.“
Celý příběh Ban v angličtině je ZDE
Jednoho dne však dostala rodina přece jenom dobrou zprávu. Z UNHCR přišla nabídka na přestěhování do Velké Británie. „Nemohla jsem tomu uvěřit. Dostali jsme šanci žít v zemi, kde je mír a jejíž kulturu navíc velmi milujeme a obdivujeme. Cesta tam však byla strastiplná a dlouhá. Nakonec se nám podařilo do Velké Británie dostat. Hodně nám pomohlo, že byly mé dvě dcery zapsány do kurzů angličtiny. Dělaly rychlé pokroky a mohly se tak snáze integrovat. Nyní si nemůžeme na nic stěžovat. Přesto nás ještě teď pronásledují zdrcující vzpomínky na všechnu tu hrůzu. Viděli jsme ulice poseté mrtvými lidskými těly a slyšeli po celý den výbuchy bomb. Modlili jsme se, aby nezasáhly náš dům. Nikdo si nedovede představit ten strach a úzkost, kterou člověk v takovou chvíli zažívá,“ vzpomíná Ban.
Uprchlíci však do Velké Británie či jiných evropských zemí přicházejí také ze zemí, kde přímo žádná válka nezuří. Například Koruš pochází z Íránu, kde byl úspěšným podnikatelem. Když byl se svojí rodinou na dovolené ve Velké Británii, dozvěděl se, že íránská policie prohledávala jeho dům i kancelář. „Zabavili některé mé dokumenty, jejichž obsah byl údajně zamířen proti vládě. Zjistil jsem, že kdybychom se vrátili zpět, hrozilo by mi zatčení a možná i něco horšího. Proto jsme ve Velké Británii požádali o azyl. Celý proces byl ale úmorný a velmi demoralizující. V Íránu jsem nechal dům, automobil i peníze. Nemohu se ke svému majetku bohužel dostat. Jsem zoufalý z toho, že jsou moje děti trestány za problémy svých rodičů. Ani jsme jim neříkali, že jsme žadatelé o azyl. Náš život nyní závisí na malých příjmech od státu. Nemůžeme si dovolit nic než základní potraviny,“ stěžuje si Koruš.
První žádost o azyl rodiny Koruše byla zamítnuta, proto podal druhou žádost. „Stále dostáváme vzhledem k nízkému věku mladší dcery finanční podporu od státu. Starší dceři je už ovšem osmnáct pryč a úřady nám sdělily, že pokud bude i nadále bydlet s námi, podporu ji vezmou. Nyní tedy žijeme stále ve čtyřech, ale podporu pobíráme jen pro tři osoby. Cítíme, že jsme zde cizinci. Žijeme přitom tady stejně jako jiní. Zacházejí s námi, jako kdybychom snad přišli z vesmíru. Nevím, jaká nás čeká budoucnost. V Íránu jsem pracoval, ale jestli budu moci i tady, to nevím. Britská vláda mi to zatím nedovoluje,“ stěžuje si Koruš.
Psali jsme:
autor: pro
