Říkalo se jim kyborgové, šlo o ukrajinské vojáky, kteří zůstali v troskách doněckého letiště až do hořkého konce. "Boje nebyly hrůzostrašné. Tím bylo sténání vašich umírajících kamarádů a nemožnost jim pomoci," vzpomíná Svyryd.

Anatolij byl přesvědčen, že zahyne v závěrečné bitvě, která trvala celý den a celou noc

Trosky letištního terminálu, které připomínají kostru, vypovídají o zuřivosti bojů. Zničení areálu znamenalo, že když ho proruské jednotky v lednu nakonec dobyly, stalo se jejich vítězství spíše symbolické než strategické.

Anatolij byl přesvědčen, že zahyne v závěrečné bitvě, která trvala celý den a celou noc. Pamatuje si velký výbuch v následujícím dni, kdy odbavovací hala přestala existovat. I tento ramenatý a robustní chlap s vyholenou hlavou a neuvěřitelně velkými bicepsy pokrytými tetováními má slzy v očích, když popisuje hrůzné momenty, kdy jeho kamarádi byli rozmačkáni či vážně zraněni. "Není to hra. Bojovali jsme do posledního muže," řekl.

Když se Anatolij a další ukrajinští vojáci, kteří ještě byli živí, vzdali, proruští separatisté uspořádali jejich průvod ulicemi Doněcka. "Lidé se k nám sbíhali, křičeli na nás a bili nás, házeli kamení a vajíčka. Kopali nás, plivali na nás a nadávali nám," řekl. Věznitelé jim řekli, že pochodují městskými čtvrtěmi, které ostřelovala ukrajinská armáda. Podle Anatolije je těžké zjistit, kdo ta místa ostřeloval. Řekl ale, že svým způsobem soucítíte.

Fyzickému týrání prý vystaveni nebyli

"Lidé se stali rukojmími situace. Nebylo to ale příjemné. Bylo to bolestivé, protože jsem sotva mohl jít, neboť v mé noze bylo mnoho střepin ze šrapnelů. Kvůli pochroumaným žebrům jsem s obtížemi dýchal," řekl.