Farah Alyová přichází do čekárny Červeného kříže ve čtvrti Nickelsdorf v jihovýchodní části Vídně, aby se informovala, jaké má možnosti. Převaděči zaplatila 1500 eur za to, aby jí a jejího malého syna dostal do Německa. Po patnáctidenním cestování však byli společně s dalšími 29 členy skupiny ponecháni svému osudu na poli v Rakousku. Následně je objevily rakouské policejní hlídky. Místo, aby byla vděčná, že dostane najíst a napít, zračí se v jejích očích zoufalství. Její syn má vrozenou vadu a ona se domnívá, že jej mohou zachránit jen němečtí lékaři. „Musím jet do Německa. Tady zůstat nemohu,“ vypráví se slzami v očích.

„Když jí říkám, že rakouské zdravotnictví je stejné jako to německé, tváří se pochybovačně. Ona i další členové skupiny doma v Bagdádu o Rakousku nikdy neslyšeli. Německo je podle Farah skvělá země. Je přesvědčena, že jen v Německu mohou lékaři zajistit, aby se pravá ruka jejího syna opět hýbala. Její názor rozhodně není ojedinělý a sdílí jej většina ze 34 000 uprchlíků, kteří dočasně uvízli v Rakousku. Když se policie v pondělí snažila odvést patnáct Syřanů, kteří přišli z Maďarska, do improvizovaného uprchlického centra, všichni sborově křičeli Německo, Německo, Německo,“ píše reportérka německého média Langleyová.

Skupina Syřanů se nakonec nechala podle Langleyové policisty přesvědčit, ale další nikoli. Ihned poté, co dorazili do Vídně, ptali se, kdy jede nejbližší vlak do Německa. Dále německá novinářka hovořila s Kaffaou, jež vyrazila do Evropy se svým manželem a malou dcerkou, která je nemocná. „V Německu nebudeme mít žádné problémy. Němci nás do své země vezmou,“ je přesvědčena Kaffaa. Někteří z uprchlíků se těší, že se v Německu shledají se svými rodinami. Pět iráckých mužů spících na nádraží se obává, že je rakouská policie vrátí na základě dublinských pravidel zpět do Maďarska. Chtějí se dostat do Velké Británie.