Když se v roce 2010 stal pražským arcibiskupem, intronizační mše byla v sobotu 10. dubna zastíněna tragédií polského prezidentského letadla u Smolenska, při které zahynula elita polského národa a účastníci mše se o tom dozvěděli zrovna při příchodu do katedrály.

Ve vší tragice v tom byl i kus symboliky – Dominik Duka byl skutečně vášnivý „Středoevropan“. Vnímal, co nás odlišuje od Poláků, Slováků nebo Rakušanů, ale ještě více to, co nás spojuje. Povídali jsme si o tom před třemi lety na svatovojtěšské konferenci, kde krásně mluvil o tom, že hranice střední Evropy nejsou zeměpisné, ale duchovní.

Přesto mu mnozí podsouvali různé hříchy na bázi nacionalismu nebo provincialismu. „Národ tu není ve smyslu etnicky rasovém. Národ je určitá přirozená symbióza. Už jen to slovo ‚národ‘ ukazuje, že v něm hraje svou roli rodina. A i v rodině mohou být někteří členové cizinci, ale sdílíme spolu určitou atmosféru, ve které jsme si blízcí. A toto nelze nahradit. Musíme uznat, že i rodná řeč v tomto hraje určitou roli. Protože řeči se vlastně učíme, ještě než se narodíme. Vnímáme její rytmus, a tak dále. A to jsou věci, které jsou nezastupitelné,“ řekl mi taky tehdy v pražském hotelu Pyramida.