Cílem Uhlové bylo podle jejích slov popsat prostředí, v němž se dělá ta nejméně kvalifikovaná a nejhůře placená práce. „Za ta léta mi lidé vyprávěli hrozné historky. Ale nechtěli je říkat na záznam, natož na kameru,“ poznamenala Uhlová s tím, že ji zkrátka zajímal život lidí na hranici existenčního minima. „Zejména proto, že vy máte vzdělání, dovednosti a sociální kapitál, abyste se mohl bránit, tito lidé velmi často ne,“ poznamenala Uhlová.

Podotkla, že v žádném případě nešlo o sociální experiment. „Já jsem sice třeba bydlela na hodně drsné ubytovně, ale nikdy jsem nebyla odkázaná na to, co vydělám. Měla jsem grant, takže jsem si třeba mohla domluvit a zaplatit hlídání dětí, když jsem byla pryč a manžel taky. Mně bylo jedno, kolik vydělám, jen jsem chtěla popsat pracovní podmínky,“ sdělila. 

Podle jejích slov sice méně než minimální mzdu nikde nedostala, ale podmínky na hranici únosnosti leckde zažila. Fyzicky nejnáročnější pro ni byla práce v prádelně. „Když jsem koukala, jak kolegové věší nebo mandlují prádlo, přišlo mi to jako pohoda. Vlastně mi to tak připadá i teď zpětně, když se podívám na záběry. Jenže to prádlo je mokré, věšíš ho vysoko, ten pohyb děláš celý den. Po prvním dnu mne bolelo celé tělo,“ zmínila Uhlová.