V malém bytečku staré zástavby jsem našel činorodou ženu, které bych hádal o čtvrt století méně. Není ve starém bytě nijak izolovaná, ty dvě patra o hůlce v pohodě sejde.
Mobilizace a sirény
„Narodila jsem se ve vesničce v Petrohradské oblasti,“ představuje se. Můj otec byl člen strany, komunista. A dělal revoluci. Nebyla jsem moc disciplinované dítko, všechno jsem chtěla vědět, všechno vzít do ruky,“ vzpomínala malebnou ruštinou s dikcí jako učitelka. Pracovala jako dispečerka v podniku, který se zabýval lodní přepravou. „Válka pro mne vlastně začala mobilizací, kdy nás dovezli náklaďákem k obci Gačina. To byl právě začátek srpna, kdy končily bílé noci. Tam jsme dělali zákopy, oblečeni, jak jsme přijeli.“
Kdo je vám sympatičtější?Anketa
Den války ale zastihl Klaudii na městské plovárně. „Když jsme byli na pláži u řeky a koupali se v Centrálním parku kultury a odpočinku, pamatuji, jak jsme z ampliónu slyšeli Molotova, který informoval o tom, že začala válka. Sebrali jsme se a šli domů a nevěděli, co bude. Další dny jsme už slyšeli sirény, ale nevěděli jsme, co dělat. To nebyly cvičné sirény, to už bylo varování před bombardováním. „Nedělejte nic a buďte doma, říkali nám. My jsme se nebáli války, protože jsme neznali, co vlastně znamená a co se stane. Byli jsme mladí lidé. A chtěli jsme si užívat života. Ale to skončilo,“ konstatuje Klaudia Pavlovna.
Vzpomíná, jak šla s mladším bratrem domů a poprvé začaly padat bomby. Schovali se do sklepů a po ukončení náletu pokračovali dál. Ale poplach byl vyhlášen několikrát, takže domů dorazili až k ránu. „Nebáli jsme se. Věděli jsme, že útočník je silný, ale my že vyhrajeme.“ To ovšem nevěděli, za jakých obrovských ztrát a na jak dlouho.
A čekala na ně zkouška nejtěžší. Tři roky, přesně 900 dní, obléhala armáda nacistického Německa město Leningrad.
Hrstička jídla
„Když jsem v devíti letech vstupovala do Pionýra, říkali nám, že musíme něco vydržet. Nikdy bych neřekla, že vydržím vše, co se stalo, co jsem zažila a viděla,“ konstatuje veteránka.
Příděly 150 gramů chleba pro muže, později už jen 125 gramů na osobu a den, stejně jako pro děti a ženy. „Polévka, to byla voda s kroupami – těch bylo nejdříve 40 gramů, pak 20 gramů. Každý měl kartičku, kde byly napsány denní příděly,“ vzpomíná. „Já, sestra i bratr jsme ještě ze svého dávali matce, protože ta byla doma a my jsme v továrnách pomáhali, bratr už od svých jedenácti let byl elektrikářem. Tam jsme občas ještě nějaký kousíček chleba sehnali pro sebe. Anebo jsme byli o hladu. To se nikdy nedalo naplánovat.“
Psali jsme:
Smrt byla pro mnohé vysvobozením
„V zimě 1941-42, když byly ty velké mrazy, to už jsme měli opravdu minimální příděly, a chodili jsme pracovat, když muži bránili vlast nebo město,“ vzpomíná dále jedna z tisíců „dětí Leningradu“. Tak žili dlouhých 900 dní. „Smrt pak už byla pro mnohé vysvobozením, lidé byli smíření, že umírají hlady, zimou a těšili se na svoji smrt. Nebyla ani voda, ta se sbírala ze sněhu. Tu pily děti, které byly v jakýchsi improvizovaných společných školkách, když jejich matky pracovaly v továrnách. Děti, které sotva uměly mluvit, spaly na dekách na zemi nebo na stolech, tiskly se k sobě, aby se zahřály.“ Zbylí muži totiž spali v továrnách, aby se nevysilovali cestou domů.
„Lidé umírali na každém kroku, a mnohé ani nikdo nesbíral, země byla na kost promrzlá, nedaly se zakopávat mrtvoly. V roce 1941, to byla velmi krutá zima, jsme s bratrem, bylo mu 11 let, jsme šli do závodu, a ve sněhu leželi zmrzlí lidé. Když jsme táhli sáňky, viděli jsme zahrnuté postavy, museli jsme je překračovat, a pak už jsme ty trupy raději obcházeli. Někteří byli bez rukou, bez nohou. Strašné bylo na někoho takového sáhnout, abychom je v hlubokém sněhu odstranili z cesty, a bratříček při tom velice plakal,“ vzpomíná se slzami v očích pamětnice.
Lidské maso? Jen za zlato…
„Co jsme byli svědky rozstřílených lidí od bomb, že na vratech visely trupy nebo kusy těl. Někdo také napadal mrzáky, slyšela jsem, že se jim braly kartičky s potravinovými lístky...“ Prý se říkalo, že se jedlo lidské maso… „Neviděla jsem to, ale slyšela jsem, že je někde na trhu prodávali. To si mohli dovolit ti, co měli moc a moc lístků nazbyt, ale kupovalo se údajně jen za zlato. Kromě nějakého masa, kotlet, které se opravdu vyvažovalo zlatem, byla prý nějaká studna, kde byla lidská těla pro maso. Ale já naštěstí a zaplať pánbůh jsem to neviděla a nepotřebovala,“ otřásla se hrůzou Klaudia. „Měla jsem štěstí, že u nás doma žádné zlato nebylo. Kdybysme měli, možná bysme na ten trh šli taky a koupili to.“
„Kartičky s lístky na potraviny se vydávaly jen na jednom místě a většina lidí, co mohla, tam museli jít přes celé město, někdy šli i celé dva dny, a pak zas zpátky. A taky se stalo, že byl sklad kartiček vybombardován, lístky shořely a všichni lidé šli zas zpátky.“
Umění mezi nálety
„Do dnešního dne slyším koncert Šostakoviče, který se uskutečnil v obleženém Leningradu. Mně se předtím vůbec jeho hudba nelíbila, pro mě byla nemelodická. Ale když jsem to tam slyšela, bylo to neuvěřitelné. A od té doby jsem jej milovala. Konala se představení, třeba i balet. I když všichni byli oslabení, hladoví, hráli i tančili skvěle. To nám velice dodávalo vzpruhu. V takové chvíli nevidíte nějaké chybičky, ale celek, a je vám dobře,“ popisovala jednu z nemnoha vzpruh, které v oblečeném městě pro místní obyvatele a obránce uspořádali umělci.
Utopie?
„Když začal Vítězný květen, byla jsem tak nadšená, tak šťastná, že tomu všemu je konec a že už bude jen dobře. Viděla jsem takový velký plakát, že v roce 1954 bude všechno, že bude salám a další pochoutky. Ano, byla to utopie, ale krásná. Avšak každý den bylo lépe a lépe,“ končila vzpomínky Klaudia Pavlovna.
„Ale byly ještě těžké roky, sucho, kdy jsme měli opravdu velký hlad. A to jsme vám, Československu, ještě pomohli. Byli jsme hrdi na to, že můžeme pomáhat dalším, i když sami jsme toho moc neměli. Ale po tom, jaké jsme zažili strádání, byla naše pomoc opravdu od srdce. Ať je mír, to je to nejdůležitější. Nikomu nepřeji nic špatného, čestné slovo,“ uvedla více než stoletá veteránka.
Že je v dobré kondici, dodala už mezi dveřmi, kdy mne objala se slovy: „Jestli budu pozvaná na oslavy osvobození, samozřejmě, že půjdu!“ Ale že její plány zkříží nějaký odporný virus, to bych neřekl ani při největší fantazii…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
