Syruček na úvod vysvětlil, proč se podílel na této publikaci: „Nás sblížil generál de Gaulle. V roce 1975 jsem napsal knihu o de Gaullovi, kdy na rozdíl od jiných autorů jsem v té době zdůrazňoval jeho nejdůležitějších vlastností – jeho pevnou víru v Boha, jeho náboženské cítění, které se projevovalo nejen v tom, že i v Elisejském paláci každou neděli chodil na bohoslužby, ale když už pak nemohl chodit, přijížděl za ním jeho přítel admirál s přenosným oltáříkem a u něj se modlili.“

Zajímavosti ke generálovi

K de Gaullovi ještě uvedl: „On měl řadu různých zvláštností. Například narozeniny svých dětí vždy slavil devět měsíců před jejich narozením,“ konstatoval Syruček za smíchu přítomných. „ V jeho rodině se navzájem vykalo. On říkal své manželce madam a ona mu říkala mon general. Dokonce když byli na pohřbu své dvacetileté dcery, která byla bohužel postižena choromyslností, tak jí říkal, „madam, konečně je naše dcera rovná mezi rovnými“.

„To byly okamžiky a další, které nás s panem kardinálem sblížili, i když se přiznám, že jsem byl pokřtěný československým patriarchou, navštěvoval jsem kostel československé církve na Zbraslavi až do dne, kdy jsem hrál na housle a zimou mi praskly postupně tři struny a tehdy, kdy jsem byl asi dvanáctiletý kluk a pro tu ostudu, co jsem si myslel, že je, jsem tam už pak nechodil.“

„S panem kardinálem jsme se podivuhodně sblížili. Navázali jsme nejen přátelství slovy, ale i prakticky se scházíme každý měsíc, jezdím za ním na arcibiskupství a tam nejméně hodinu se vždy bavíme. Pomlčím, že je přitom sklenička koňaku. A je k tomu samozřejmě voda. Tento přátelský vztah udržujeme, protože alespoň tedy mne velice pomáhá i v běžném životě. Za svých jednadevadesát let jsem zažil mnohé. Zažil jsem, jak jsem umíral v saharské poušti, když jsem se propadal do bezedného písku a tehdy jsem se, musím přiznat, obracel k Bohu a možná, že právě i to mne pomohlo, že nakonec milimetr po milimetr jsem vylezl a jak vidíte, jsem tady živý a zdravý. Ve Vietnamu, v Kambodži, v Indočíně jsem se jako novinář zúčastnil čtyř válek, jel jsem na jednom z mnoha vietnamských tanků, co jely do Kambodže. Byl jsem na vietnamsko-čínské hranici, když v únoru 1979 Čína napadla Vietnam a moji vietnamští ochránci, kteří mne doprovázeli, říkali, „střel si jednoho Číňánka!“ Přes všechno bylo vždy něco silnějšího, co mne vedlo, řídilo a proč jsem tu v podstatě zdravý a živý i v tomto věku. A to byla víra…“

Dominik Duka a Milan Syruček. (FOTO: Václav Fiala)