V článku se uvádí, že Ministerstvo zdravotnictví vedené Babišovým ministrem a někdejším úspěšným účastníkem pěvecké soutěže Česko hledá superstar Adamem Vojtěchem (ANO) plánuje více pravomocí pro praktické lékaře.
Ti podle připravované změny mohli provádět některé další úkony a vyšetření, jako jsou například vyšetření pro akutní infarkt myokardu, kontrola stavu u potenciálních diabetiků, speciální vyšetření u obézních dětí či řízení péče u chronicky nemocných.
„Pacienty čeká méně návštěv u lékařů-specialistů. Ministerstvo zdravotnictví totiž chce, aby měli obvodní lékaři více pravomocí. V současnosti musí pacient třeba i kvůli jednomu receptu dojíždět za specialistou. Nově by měl praktický lékař pacientovi pomoci s většinou jeho problémů a posílat ho dál za specialisty pouze ve složitějších případech,“ stojí v úvodu článku.
A právě pasáž o nutnosti dojíždět kvůli jedinému receptu za specialisty „vytočila“ a přiměla k reakci právníka Ondřeje Dostála, který se specializuje na právo ve zdravotnictví.
Dostál, který je rovněž jedním z autorů ústavní stížnosti skupiny senátorů na úhradovou vyhlášku, podle které řadu let funguje české zdravotnictví, sepsal reakci, kterou nám poslal do redakce. A kritikou v ní nešetřil.
„Za to, že pacienti musejí jen kvůli jednomu receptu dojíždět od praktika ke specialistovi, mohou jen a pouze Ministerstvo zdravotnictví a Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL),“ píše v ní Dostál.
Důvodem, proč pacienti musejí kvůli receptům obrážet specialisty, i když praktikové dotyčný lék znají a mohli by ho předepsat sami, je podle Dostála tzv. preskripční omezení úhrady stanovené právě SÚKL.
Lék, který je pod takovýmto preskripčním omezením, totiž prakticky mohou předepsat pouze specialisté, protože předpis od praktika tuzemské zdravotní pojišťovny jednoduše neuhradí, píše Dostál.
Pacient je tak podle Dostála nucen obíhat specialisty zbytečně, a generovat tak v podstatě duplicitní vyšetření.
Celá reakce Judr. Ondřeje Dostála k dispozici níže:
Za to, že pacienti musí jen kvůli jednomu receptu dojíždět od praktika ke specialistovi, může jen a pouze Ministerstvo zdravotnictví a Státní ústav pro kontrolu léčiv. Kdo lékovému právu rozumí, tak ví, že jediný důvod, proč musí občané obíhat specialisty jen kvůli receptům na svůj lék, jsou tzv. preskripční omezení úhrady, stanovené SÚKLem. Lék, který má stanoveno preskripční omezení úhrady, může na pojišťovnu předepsat pouze lékař-specialista. Praktičtí lékaři tyto léky mnohdy znají a umí je používat, zákon jim nijak nebrání tyto léky předepisovat, praktici tytéž léky předepisují běžně i v zahraničí. Problém je pouze v tom, že český stát, konkrétně SÚKL, stanovil nesmyslné omezení, kvůli kterému pojišťovna léky neuhradí, pokud je předepíše praktik; ten samý lék témuž pacientovi uhradí jen tehdy, pokud je na receptu podepsaný lékař-specialista, přestože pacienta třeba ani pořádně nezná a běžně neléčí.
Takže pacient, který chce využít svého ústavního práva na bezplatný lék, který si skrz solidární pojištění koneckonců předplatil, musí běžet pro recept ke specialistovi, čímž vygeneruje úplně zbytečnou návštěvu a duplicitní vyšetření. A nejrůznější "reformátoři" mají ještě tu drzost, že vytýkají českým pacientům "plýtvání" a "zbytečné courání po doktorech"- přitom pacienti by mnohem radši po doktorech neběhali a dostali předpis na bezplatný lék rovnou od svého praktika. Jde o systém, kterým se snaží vedení MZ a SÚKL znepřístupnit hrazené léky - čím složitější je totiž cesta pacienta k hrazenému léku, tím pravděpodobnější je, že péči nebude čerpat. Nejvyšší správní soud přitom SÚKL už v minulosti tvrdě zkritizoval za to, že bezdůvodně tato "preskripční omezení úhrady" stanovuje. MZ se už dávno mělo názorem soudu řídit a SÚKL přimět k tomu, aby zbytečná preskripční omezení odstranil.
Protože je ale MZ i SÚKL tradičně nečinné, napadla skupina senátorů před Ústavním soudem samotné zmocnění, které umožňuje MZ a SÚKL takto dostupnost hrazených léků zhoršovat, bez jasných pravidel, na základě libovůle, a to někdy i na základě neveřejných ujednání se zájmovými skupinami lékařů a výrobců léčiv.
Pokud Ministerstvo opravdu chce, aby měli obvodní lékaři více pravomocí a občané snazší cestu k péči, nechť okamžitě koná dle toho, co mu soudy dříve nařídily, a zbytečná preskripční omezení úhrad léků odstraní. Nebo cestou ústavní stížnosti senátorů o tuto širokou a vágní pravomoc omezovat dostupnost hrazených léčiv zaslouženě přijde.
Ondřej Dostál
JUDr. Ondřej Dostál (*1979) je absolventem Právnické fakulty UK v Praze, studoval též v Rakousku a postgraduálně v USA jako Fulbrightův stipendista. Zabývá se především organizací systému zdravotního pojištění, úhradami za péči, právem ve zdravotnictví a ve farmacii. Jako konzultant spolupracuje se společností PwC Česká republika a s předními advokátními kancelářemi z oboru zdravotnického a farmaceutického práva. Od roku 2003 přednáší na Univerzitě Karlově a na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, je autorem četných publikací zaměřených na organizaci zdravotnictví v ČR a v zahraničí.
Reakce ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha:
Rozšiřování kompetencí praktických lékařů jako součást reformy primární péče je jednou z priorit Ministerstva zdravotnictví. Primární péče byla předchozími ministry opomíjena a jsem rád, že se mohu osobně zasadit za posílení role praktických lékařů, usnadnění a podporu vzniku nových praxí, podporu vzdělávání a zrušení některých administrativních překážek a limitů, včetně – ve vybraných případech – i tzv. preskripčních omezení.
Avšak na co pan Dostál ve svém příspěvku zapomněl, je fakt, že takzvaná preskripční omezení, která limitují možnost praktických lékařů předepsat pacientovi lék, který by uhradila zdravotní pojišťovna, protože indikovat takový lék může pouze specialista, vycházejí přímo ze zákona. Tím je zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Preskripční omezení existovala v České republice vždy. I v dobách, kdy o úhradách léků rozhodovaly kategorizační komise, i za současné legislativní úpravy, která tuto kompetenci svěřila do rukou Státního ústavu pro kontrolu léčiv a která je v oblasti preskripčních omezení beze změny stejná již 12 let. Současný stav je výsledkem desítek let opomíjení tohoto segmentu, který v jiných zemích představuje páteř zdravotnictví a výchozí bod zajišťující pro pacienta komplexní péči.
Pan Dostál však zapomněl uvést i to, co to přesně preskripční omezení je, a proč zákon požaduje, aby existovala. Preskripční omezení pro určitý lék se má totiž stanovit například tehdy, vyžadují-li to odborná hlediska nebo hlediska bezpečnosti spojená s léčbou tímto lékem. Jinými slovy, pokud použití léků je vázáno třeba na nutnost specifických vyšetření či provedení určitých diagnostických metod a z povahy věci tato vyšetření či diagnostiku musí provést či zajistit lékař specialista, není vhodné, aby takové léky byly bez dalšího, tedy bez omezení předepisovány lékařem primární péče. Podobně to platí i u léku s rizikem specifických nežádoucích či vedlejších účinků spojených s užíváním daného léku, kvůli kterému je potřeba pacienta sledovat a případně pružně reagovat úpravou léčby, a přitom projevy takových účinků vyžadují specializaci či zkušenosti, kterých se zejména u méně obvyklých onemocnění lékařům primární péče nedostává. Koneckonců od toho zde specialisty máme a součástí koncepce Ministerstva zdravotnictví je i podpora centralizace specializované péče, neboť jsme přesvědčeni, že existuje celá řada onemocnění, která z mnoha důvodů vyžadují, aby byla léčena u relativně úzkého okruhu poskytovatelů specializujících se na tyto diagnózy.
Preskripční omezení tedy mají své místo v regulaci zdravotní péče. To Ministerstvo zdravotnictví nezpochybňuje. Navíc, jak už bylo řečeno, legislativa se v této oblasti nezměnila. Je tedy naprostý nesmysl tvrdit, že za jejich existenci „může pouze a jen Ministerstvo zdravotnictví a Státní ústav pro kontrolu léčiv“. To, na čem však společně oba úřady pracují, je ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami, odbornými společnostmi a lékaři primární péče identifikovat takové skupiny léků, kde jsou preskripční omezení, která se pohledem současné úrovně medicíny jeví jako již zbytečná. Především u těch léků, kde preskripční omezení byla stanovena před mnoha léty, je potřeba přehodnotit, zda situace v klinické praxi se dnes již zásadně neliší od dob, kdy lék úhradu získal. Pokud se změnily diagnostické či vyšetřovací metody nebo jejich dostupnost tak, že jsou již běžné v primární péči, nebo nástroje, metody a informace, kterými lékaři primární péče dnes disponují a mohou uplatnit při zvážení správného a včasného nasazení léčby a následného vyhodnocování její úspěšnosti, pak je správné, abychom u takových léků preskripční omezení odstraňovali.
Půjde o dlouhý proces, protože odstranění preskripčních omezení musí být předmětem posouzení v takzvaných hloubkových revizích úhrad, které vede Státní ústav pro kontrolu léčiv u všech z mnoha stovek skupin léků, a které mohou trvat i několik let. Jsem však rád, že vůle k těmto změnám se našla u všech zainteresovaných stran, které jsem výše uvedl, a že tento proces již započal a již přinesl první ovoce. Již se nám podařilo uvolnit pro praktické lékaře 6 velkých skupin léků, například léky na atopickou dermatitidu, neuropatickou bolest, hypertenzi nebo proti infekcím způsobeným herpes virem.
Od 1. září budou dále moci sami indikovat léčbu a předepisovat léky proti zvýšené hladině cholesterolu. A na dalších desítkách skupin léků pracujeme. Výtky o naší nečinnosti jsou tedy zcela neopodstatněné.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
