Aktivitou, kterou už mnoho let v tomto čase v Praze zažíváme, začíná pravidelný přehled mediálních zajímavostí. „Prague Pride spočívá v tom, že před veřejností prezentuje sexuální minority, a údajně také v tom, že usiluje o rovnoprávnější postavení těchto menšin ve společnosti. Původní souhrnné označení pro lesby, gaye, bisexuály a transgender osoby, LGBT, se časem rozrostlo na sedm písmen LGBTQIA, zastřešující queer, intersex a asexuální osoby, a zřejmě to u nich nezůstane.
To je celkem jedno, vždyť stejně už prý máme asi 150 pohlaví. Na téma těchto pohlaví se píšou diplomové práce a zcela vážně se diskutuje o tom, že nějaký studentík ve Velké Británii o sobě prohlásil, že se genderově považuje za koně. A když je vyvolán, tak odpověď řehtá. Bizarní je pointa, kdy mu komise, která to zkoumala, dala za pravdu, protože měl své lidské právo cítit se v tu chvíli být koněm,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Hned ale dodává, že to nechce zlehčovat, protože jde o hodně složitou problematiku. „Když se podíváte do ulic v době, kdy se konají tyhle maškarády, tak vidíte lidi, co možná jsou, možná ne, jinak sexuální, možná je to pro ně jenom taková trachtace, možná povyražení, pak spousta muziky, spousta barevnosti, hezké počasí, nějaké to pivko ve stánku. To vše zaobaleno do lidskoprávních frází. No, neberte to, když je vám dvacet, pětadvacet. Samozřejmě tam nejsou jenom lidé, kterým je dvacet, pětadvacet, tam jsou profesionální aktivisté za tyhle tzv. LGBT zájmy. To jsou ti aktivisté, kteří pak prosazují legislativní inovace typu adopce dětí stejnopohlavními páry, typu tzv. manželství pro všechny a tak dál. To je u nás teď docela aktuální. Navíc je to provázeno neobyčejnou mediální kampaní, která je bezvýhradně zaměřena na podporu těchto aktivit,“ podotýká mediální analytik.
Tzv. gender je vlastně celé téma jejich životů
V té souvislosti zmiňuje redaktorku České televize Noru Fridrichovou, která kvůli tomu dostala vytýkací dopis. „Ve svém pořadu totiž dala slovo jenom jedné straně toho zjevného sporu mezi sexuální normalitou a abnormalitou. Ta abnormalita nemusí být vůbec nějak pejorativní, to je neutrální pojem. Není to normální chování, je to nenormální chování, které má své důvody. Někdy zcela opodstatněné biologické, dědičné. Mezi mé největší přátele patřila Tereza Spencerová, což, kdo chtějí, vědí, že byla transka. Původně se to narodilo jako kluk, tak jsem ho i při studiích poznal. Byl to báječný kamarád, nejinteligentnější člověk v našem ročníku. Ale v určitém okamžiku v něm už ten vnitřní problém mezi vrozenou a pociťovanou sexuální příslušností dozrál k tomu velmi těžkému rozhodnutí nezvratného operativního zákroku. Tereza do toho šla, byla vlastně prvním člověkem toho typu u nás, napsala pak o tom velmi otevřenou knihu,“ připomíná Petr Žantovský.
Vzpomíná, jak se jednou Terezy, která už, bohužel, nežije, zeptal, jestli chodí na Prague Pride. Odpovědí mu byla udivená reakce: „Blázníš? To je pro hysterické exhibicionisty, kteří si tam potřebují užít a případně najít partnera na jednu chvíli, nebo se opít, o nic jiného tam nejde. Tenhle problém prožívá každý člověk, má-li ho a není-li to jenom předstírané, v sobě. Ale tam ho prožívá vrcholně intimně, než musí dospět k rozhodnutí, co dál“. Na tuhle rozpravu si v tomto období často vzpomene. „Vybaví se mi to vždy, když vidím ty kašpary na Václavském náměstí nebo jinde, jak nám vysvětlují, že oni jsou nejlepší ze všech a ten tzv. gender, což není nic jiného než sociálně-inženýrský výmysl a neologismus, je vlastně celé téma jejich životů, protože nic nevytvářejí. Vytvářejí jen žvásty o tom, že je tady 150 pohlaví a že je zapotřebí, aby všichni mohli vstoupit do manželství a požívat tím nějakých práv,“ vysvětluje mediální odborník.
Fotogalerie: - Pochod Prague pride 2023
Manipulace mladými, aby měli náhradní téma
Nic proti tomu, aby do manželství vstupovali lidé stejnopohlavně orientovaní, ale s těmi právy by byl opatrný. „Přece jenom sada práv v našem tradičním systému je fixována na uspořádání rodina – obec – stát. Na tom vyrostla Evropa a na tom není co měnit. To jsou dějiny a to je realita. Zaslechl jsem v diskusích kolem Prague Pride, že se koná v duchu hesla, že tady byli vždycky a spoluvytvářeli tu naši evropskou civilizaci. Samozřejmě že v určitých okamžicích historie forma homosexuality panovala, i za starého Říma, na dvoře Alexandra Makedonského, ale to byla společenská záležitost. To nebyl předmět politického boje tak, jak se to dělá dnes. A já se nemohu zbavit dojmu, že to není náhoda, že se tohle všechno děje a takhle masově a ještě s takovou mediální podporou. Že to je určitý druh manipulace zejména mladými lidmi, aby se jim předložilo náhradní téma a nepřemýšleli o vážných a důležitých věcech, které jsou kolem nás, třeba samotná budoucnost existence lidstva,“ míní Petr Žantovský.
Psali jsme:
Třeba už jen proto, že šponování konfliktu na Ukrajině může vést skutečně k fatálním jaderným důsledkům. „A tím nechť se tedy ti mladí nezabývají. Mají dost peněz, mají své Erasmy, mají svá studia, mají svá gender studies, mají své fakulty humanitních studií, tak ať se tam laskavě zabývají genderovou identitou hlavní postavy pohádky Sněhurka a lovec. To skutečně existuje, taková diplomka. Měl jsem tu čest se seznámit s paní, co ji vedla. Dala autorce za jedna a vypustila do světa další magistru, jejíž odbornost je sexuální a genderová identita nějaké pohádkové postavy. To jsou kroky k infantilizaci dnešní mladé generace a to považuji za zdroj velkého nebezpečí do budoucna. Protože to otupí pozornost a ostražitost lidí vůči skutečným problémům. A teď se ptejme, kdo chce konspiračně, nekonspiračně či jenom s rozumem v hrsti, jestli to je náhoda, či není. Já si myslím, že není,“ přiznává mediální analytik.
Proti vládnímu balíčku se postavil OS Media
Další téma je ryze novinářské a vztahuje se k neslavnému vládnímu balíčku úsporných opatření. „Jednou z organizací, která se proti tomu celkem zásadně postavila, i když to v daném okamžiku nemělo takřka žádnou medializaci, byl Odborový svaz Media. Ten patří už několik let pod křídla té největší odborové centrály u nás, tedy ČMKOS, a sdružuje pracovníky, tedy nejenom novináře, výlučně z veřejnoprávních médií, z České televize a z Českého rozhlasu. Dlouhá léta ho vedl pan Hubáček z rozhlasu, teď Radko Kubičko, redaktor známý svou snahou o objektivitu a korektnost, což je v Českém rozhlase opravdu veliká vzácnost. A řekl bych, že už tam je skoro poslední toho druhu. Tento odborový svaz se postavil proti vládnímu balíčku z důvodu celkem pochopitelného, protože ohrožuje pracovníky v něm sdružené na základních zaměstnaneckých a hlavně pracovněprávních právech,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Jde o vyjednávací možnosti ohledně výší mezd, sociálního postavení zaměstnanců a obecně ohledně jejich perspektivy ve své profesi. „A to perspektivy nejen materiální, ač to především, ale také jistým způsobem i morální. A to je přesně to, co by odbory dělat měly. Teď bych si dovolil malý odskok do roku 1998. Po převratu jsme se tehdy celkem jednotně, lidé od novin nebo se k novinám vracející z různých kotelen, sešli na společné platformě, která dodnes existuje a jmenuje se Syndikát novinářů. To slovo syndikát bylo tehdy zvoleno asi proto, že připomínalo takové staré dobré časy, viz Syndikát spisovatelů po roce 45 a podobně. Tak tehdy vznikla tato organizace a nikdo si moc nelámal hlavu, což po roce 89 bylo běžné, k čemu ta organizace vlastně bude,“ popisuje mediální odborník.
Ani nedefinovali smysl novinářské organizace
Sám byl v letech 1998 až 2000 místopředsedou Syndikátu novinářů. „Do roku 98 se vlády nad Syndikátem zmocnili bývalí osmašedesátníci Rudolf Zeman a Miroslav Jelínek. Tito pánové získali dobrý pocit, že mají nějaké epolety, že mají funkce, což je pro mnoho lidí zásadní věc. Získali i možnost operovat majetkem, který zdědili právním nástupnictvím v určitém slova smyslu po Svazu českých novinářů a s tímto majetkem zacházeli velmi špatně. Dům v Pařížské 9, kde sídlil Svaz a po něm Syndikát, nebyli schopni vyhandlovat se státem, ačkoli měli právně zcela jasně navrch. Ale protože ve volených orgánech byli namnoze jejich kamarádi, vždyť Rudolf Zeman byl i poradcem Pavla Dostála a podobně, tak žádná velká aktivita tam nevzešla. Majetek se vrátil do lůna toho novinářského sdružení a mohlo s ním zacházet, například investovat, neboť ten dům byl ve špatném stavu. O ten dům nakonec přišli, soudili se, ale to je jiná historie,“ poznamenává Petr Žantovský.
Na půdě Syndikátu nebo jeho účelově zřízené akciovky Českomoravský novinář, a. s. vzniklo několik menších firem, eseróček, které distribuovaly nesmyslné zboží, co nikdo nechtěl. „Pamatuji si, že v roce 98, když jsem se poprvé v životě dostal do čtvrtého patra toho domu v Pařížské jako čerstvě zvolený zástupce předsedkyně Ireny Válové, jsme zírali, co všechno za strašné harampádí tam ti bývalí soudruzi dokázali nashromáždit a nedokázali s tím obchodně naložit. O penězích se tam nerozhodovalo úplně nejlépe. A nejenom o nich. To podstatné, k čemuž se chci dostat, je, že vlastně tihle soudruzi za téměř deset let ve svých funkcích neudělali nic pro to, aby definovali smysl novinářské organizace. Přitom Syndikát novinářů byl a je členem Mezinárodní federace novinářů, IFJ, sídlící v Bruselu, a to je odborově definovaná organizace se všemi z toho plynoucími právy a povinnostmi,“ zdůrazňuje mediální analytik.
Žádní hlídací psi, ale hlásná trouba dnešní vlády
Na mysli má například poskytování právního servisu svým členům nebo zastání se jich v pracovněprávních situacích a podobně. „Ale to všechno nechali být v takové vágní poloze ‚my jsme ta cechovní organizace‘. Když se dnes podíváme na Syndikát novinářů v čele s panem Černým, je to stále ona vágní, bezzubá, k ničemu cechovní organizace, která je ještě navíc ve své většině hlásnou troubou dnešní vládní elity. To popírá i smysl slavného úsloví o hlídacím psu demokracie. Protože jestli někdo to, čemu se říká demokracie, u nás opravdu nehlídá, tak je to Syndikát novinářů. Takže bych teď chtěl ocenit právě Odborový svaz Media, který se zapojil do velmi konstruktivního projednávání a diskuse o těchto zaměstnanců se týkajících věcech. Konečně pochopili, k čemu takové svazy jsou a k čemu taková sdružení mohou a mají sloužit. Takže budiž jim čest a sláva,“ smeká Petr Žantovský.
Nebývá zvykem, aby v této rubrice byla řeč o osobnostech, které většinu svého profesního života strávily mimo mediální oblast. „Dnes udělám výjimku, protože zemřel člověk, který se na pomezí médií a divadla či umění celoživotně pohyboval. Byl to divadelní režisér Zdeněk Potužil. Začínal na konci 60. let v Docela malém divadle v Litvínově u Mirka Kováříka. Pak přešel do Prahy, spoluzaložil velmi známé Divadlo na okraji v divadelním studiu Rubín na Malé Straně a vybudoval tam neobyčejně osobitý repertoár a neobyčejně osobitý pohled na moderní experimentální divadlo. Tehdy, bavíme se teď o sklonku 70. a začátku 80. let, byl český divadelní život velice pestrý a dopředu jdoucí. Tedy český i moravský, což není úplně zbytečný přípodotek, ale důležitý, neboť velká část toho důležitého, co se dělo v československém divadelnictví, přicházelo z Brna a z jižní Moravy vůbec,“ upozorňuje mediální odborník.
Odchází jedna tvář významné éry českého umění
Nejprve samotné Divadlo na provázku z Brna, pak přibylo Hanácké divadlo z Prostějova, co se později přestěhovalo také do Brna. „Lidé kolem těchto divadel spolu s českými neortodoxními divadelníky, jako byl Zdeněk Potužil nebo Studio Ypsilon, vytvářeli společně atmosféru svobodného života uprostřed nesvobodného světa. Každý, kdo to pamatuje, ví, že mnoho uměleckého tehdy vznikalo proto, že nemohlo vznikat mnoho publicistického a mnohá společenská sdělení se skrývala do různých uměleckých metafor. Mělo to své kouzlo umělecké i kouzlo sdíleného tajemství. To je něco, co dnes neznáme, protože je to všechno velmi explicitní, někdy až moc. Se Zdeňkem Potužilem odchází jedna tvář této významné éry českého umění. Zdeněk Potužil ovšem byl tak trochu namočen do žurnalistiky, zejména v 90. letech, kdy se podílel na natáčení cyklu GEN, který produkovala společnost Fera Feniče Febio,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Šlo o spoustu dokumentárních profilů o významných osobnostech českého uměleckého a kulturního života. Kdo to pamatuje, ví, že ty dokumenty byly často dělány lidmi i z mimožurnalistické branže, jako s Věrou Chytilovou nebo právě se Zdeňkem Potužilem. A měly kromě té žurnalisticko-profilově medailónové hodnoty ještě jakousi nadhodnotu danou právě tvůrcem toho kterého pořadu. Na Zdeňka bych tedy rád vzpomněl i jako na člověka, který měl i tuto dovednost. Zdeňka říkám záměrně, neboť jsem měl to potěšení se s ním znát, takže jsem poznal i řadu jeho zvláštností. Například velmi specifický, někdy až trochu neurvalý druh humoru. Ale všichni ho znali, tak věděli, co se od něj dá čekat, a nikoho to nepřekvapilo ani tím nikomu snad neublížil. Byl to především výsostný umělec a vedle toho to byl člověk, který vnímal dobu kolem sebe. Dosvědčují to dva projekty, i když vypadají každý úplně jinak,“ poukazuje mediální analytik.
Otevřel téma, které v sobě neseme jako nevyřešené
Oba dva považuje za velmi významné pro reflexi své doby. Začátkem 80. let to byl divadelní projekt Cesty, který dal dohromady právě Divadlo na okraji, Divadlo na provázku, Hanácké a Ypsilon. „Byl to zajímavý a také už nikdy neopakovaný projekt, který bych zařadil někam na pomezí umění a publicistiky. A druhý důležitý projekt Zdeňka Potužila z doby, když šéfoval v Praze divadlu Rokoko v 90. letech, bylo uvedení muzikálu, který byl parafrází na Shakespeara a jmenoval se Romové a Julie. Jako první otevřel problém soužití dvou etnik, dvou národů, z nichž jeden je majoritní a druhý menšinový, ale mají spolu zkušenosti, které jim brání v tom, aby úspěšně komunikovali. Ten muzikál byl tehdy relativně úspěšný, dnes už si na něj málokdo vzpomene. Ale důležité na něm bylo, že otevřel téma, které v sobě neseme – a po těch konfliktech s ukrajinským etnikem to vidíme ještě víc – jako neuzavřené a nevyřešené dodneška. Díky za to, Zdeňku, a odpočívej tam nahoře co nejlíp,“ dodává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
alice1
