„Od roku 2001 musíme bránit naše lužickosrbské školství v Sasku i v Braniborsku, protože se školní úřady snažily zabírat naše školy a třídy a oslabit jejich lužickosrbský profil. Jelikož nám bylo stále namítáno, že organizace Domowina může hovořit jen za své členy, tak jsme vytvořili volený Lužickosrbský sejm a po druhých volbách začneme nyní zase rokovat,“ říká Hajko Kozel, který byl při nedávných volbách do zmíněného orgánu opětovně zvolen. Přečtěte si, jaké má jedna z národnostních menšin Spolkové republiky Německo problémy.

Školy a volby

Starší právník a historik Hajko Kozel žije v Bautzenu alias Budyšíně, hlavním sídle Hornolužických Srbů. Mezi Lužickými Srby je známou a uznávanou autoritou. Umí samozřejmě německy, ale kromě horno- a dolnolužičtiny hovoří i několika dalšími slovanskými jazyky, takže i plynně česky. Setkali jsme se v kavárně Srbského muzea, jehož expozice a budova by mohla být příkladem všech menších muzeí. Nachází se právě v Budyšíně uvnitř hradeb nad řekou Sprévou. Jenže, jde asi jen o pozlátko možného zániku jednoho malého národa.

„Některé problémy se s námi táhnou. Asi tím nejpalčivějším je školství. Saská administrativa stále snižuje počet škol, kde se žáci učí náš jazyk a dějiny. A v Braniborsku úřady oslabují lužickosrbský profil našich škol. Takže povědomí o našem národě v mladé generaci zaniká. Bráníme se tomu, ale daří se nám to jen málo,“ říká levicově zaměřený intelektuál Kozel a dodává: „Když jsme oslovili saské a braniborské ministerstvo vnitra, jestli bychom nemohli uspořádat volby do našeho parlamentu, tedy Lužickosrbského sejmu, společně s volbami do zemských sněmů, odmítli to. Přitom by šlo jen o malou administrativní změnu. Museli jsme tedy volby dělat korespondenčně.“