Byly doby, kdy pokrok souvisel s industrializací. Dým z továrenských komínů nevadil, a bylo samozřejmé, že se čoudící fabriky nachází ve městě. Právě kolem továren se města rozrostla, když se do nich stěhovali za prací lidé z venkova. Industrializaci vděčila Evropa za bohatství a moc, protože na průmysl se váže obchod, budování infrastruktury, a jelikož průmyslový rozvoj předpokládá inovace a vynálezy, industrializaci provází poptávka po technicích, inženýrech a vědcích, což stimuluje rozvoj vzdělanosti.

V dnešní Evropě probíhá proces deindustrializace. Dýmající komín se bere jako zdroj znečištění. Továrny ve městech se bourají a na jejich místech rostou obchodně zábavní centra anebo rezidenční čtvrtě. Z dělníků jsou úředníci anebo zaměstnanci služeb. Dnešní město už neprodukuje nic hmotného, potřebného. Deindustrializace v Evropě zlepšuje životní prostředí a zhoršuje životní úroveň. Význam Evropy ve světě upadá, protože nemá moc co nabídnout a sama se stává závislá na dovozech. Deindustrializaci pak logicky provází úpadek vzdělanosti, protože technici a inženýři jsou Evropě k ničemu.

Deindustrializaci Evropy výrazně urychluje energetická krize, respektive „energetická tranzice“, čili přechod na „novou energetiku“ prosazovanou unijní klimatickou a zelenou politikou. Z Německa kvůli této tranzici přesouvá výrobu pryč z Evropy třetina průmyslových podniků. U nás průmyslové podniky, často s dlouhou tradicí, postupně krachují. Politici a ekonomové v tom nevidí problém, protože přemýšlejí globálně. Co se u nás nevyrobí, to se přeci jednoduše doveze ze zemí, které se rychlým tempem industrializují.