Po dvanácti měsících je na západ od Ruska zřejmé, že to, co dříve vypadalo jako ojedinělé epizody, je ve skutečnosti výsledkem cílevědomého obratu v politice Moskvy pod vedením Vladimira Putina, který je přesvědčen, že své zemi dokáže vrátit pozici a vliv, kterou měla ještě pod jménem Sovětský svaz za studené války.

Sousloví studená válka se tu neobjevuje náhodně, poprvé ho použil již před sedmi lety ruský prezident na tradiční bezpečnostní konferenci v Mnichově a v duchu nejlepších sovětských tradic z vyvolávání studené války obvinil Západ. Pro Spojené státy a pro Evropskou unii zvláště vyvstala otázka, jak se k nové, radikálně asertivní politice Ruska postavit.

Po celý rok 2014 udržel Západ jako celek společnou linii založenou na podobném přístupu, jaký v době rozmisťování sovětských raket na konci 70. let minulého století razil německý kancléř Helmut Schmidt. V dnešním provedení spojuje výzvu, aby se Moskva vzdala anexe Krymu a přestala podporovat separatisty na východě Ukrajiny, s varováním, že pokud Moskva svůj nynější kurs nezmění, budou platit sankce postihující Putinovo okolí i obchod s Ruskem jako takový.

Na konci roku 2014 se ukazuje, že společnou linii Západu nelze do budoucna pokládat za samozřejmou a jednou provždy danou například kvůli ne zcela shodným zájmům jednotlivých evropských zemí, jako je Francie, Itálie, Německo, a že Rusko na rozdíly bude sázet a snažit se jich využívat ve svůj prospěch, jak je to ostatně patrné i na české politické scéně.

Evropská unie však zažívala dramatické chvíle nejen kvůli tomu, co se odehrávalo na východ od ní, ale takříkajíc v jejích útrobách.