Byl to tichý, nenásilný a stále rostoucí protest, takže i na špičce moci už leckomu, hlavně těm, kdo naslouchali gorbačovské perestrojce v Sovětském svazu, docházelo, že se něco musí stát.

Pod oním něčím si například Egon Krenz, který v říjnu 1989 vystřídal dlouholetého vládce východního Německa Ericha Honeckera, představoval, že „nyní přijde změna“. Přišla, jenže převratně jiná, než by si dokázal představit. Tak, jako se nedalo předpokládat, co vše se stane v tehdejším Československu po studentské demonstraci v Praze 17. listopadu, stejně se nedalo předpokládat, co v Berlíně provede člen vedení východoněmeckých komunistů Günter Schabowski.

Ten ve čtvrtek večer 9. listopadu stejného roku na tiskové konferenci oznamoval, že ti, kdo byli až dosud uzavřeni v hranicích oddělené od západní části Německa ostnatými dráty a věžemi se střílnami, budou moci volně vycestovat, a na logický dotaz jednoho z novinářů, odkdy nové nařízení začne platit, protože odpověď neznal, řekl: „Ihned“.