Před pár dny ukončily naše děti školní rok. Pro mnohé z nich se nic zásadního nemění. Po prázdninách zasednou do lavic svých tříd ve stejných školách a budou pokračovat ve vzdělávání.

Pro velkou část žáků, studentů končí s tímto školním rokem část etapy jejich života. Po prázdninách nastoupí do práce, nebo se dalším studiem na vstup do „života“ budou připravovat. Ať již v učebním oboru, středních školách, vysokých školách.

Mezi mládeží je nemalá skupina prvovoličů v nadcházejících podzimních komunálních a senátních volbách, počátkem příštího roku prezidentských volbách.

Mám možnost se s mladými setkávat a se zájmem sleduji jejich náhled na politiku, názory na potřeby mladých, které jsou společností opomíjeny. Jak mě to vnitřně těší, že jsou úplně stejní jako jsme byli my, naše generace v jejich věku. Jednoduše řečeno, zájem o politické, veřejné dění je na stejné úrovni jako před desítkami let. Revolta mladých, nedůvěra k tomu, co se děje. Ale my jsme byli naprosto stejní. Máme jim to zazlívat? Ani náhodou!!! Já jim totiž věřím, věřím, že dnešní morální úpadek společnosti napraví. Já jim věřím, je to přece naše krev a krev není voda.

V šedesátých létech to byli právě oni – mladí – vlastně my mladí, kdy jsme vyznávali HIPPIES („děti květin“ neformální hnutí vzniklo v 60. létech v USA). Neměli jsme jednotný cíl, politické ambice. Vzpouzeli jsme se proti úpadku tehdejší společnosti, chtěli jsme mír, lásku, přátelství, svobodu. Pochopitelně nelze plně souhlasit s názory Hippies, nicméně jedno bylo zásadní. Chtěli mír a lásku, chtěli žít spokojeně. Nechtěli umírat ve válkách, které politici rozpoutávají a sami pak sedí doma u koňaku a mudrují, kolik zbraní k vraždění pošlou. Byli to mladí, Hippies, kteří se zasloužili o ukončení šílené války ve Vietnamu.