Vážený pane Kartousi,

kousal jsem se dlouho do ruky, jestli mám nebo nemám reagovat na Váš článek týkající se právní účinnosti zákona, který omezuje kouření na tzv. „veřejných“ místech. Nejsem žádný fanda Vašich názorů, hluboce a vášnivě s nimi nesouhlasím a nalezli bychom velmi málo společných názorů na současný svět. Na straně druhé, a nemusíte mi to věřit, jsem zásadní a trvalý příznivce svobody slova, takže i Vaše, dle mého názoru extrémní názory, máte právo pronášet a můžete mi věřit v tom, že budu první v řadě, který bude bojovat za to, abyste je pronášet mohl. Proto čtu i Britské listy, i když se s nimi v ničem neshodnu. Jsou bezvadným rozehrávačem určité mediální agendy, a to vždy dříve, než s ní přijdou mainstreamová multikulturální média. Proto jsou také cenné, včetně Vašich názorů.

ALE – to platí a bude platit tehdy, pokud je z Vašeho textu jasné a patrné, že mluvíte pravdu a bráníte pravdu, byť tu Vaši (neveďme prosím diskuzi o jedné jediné objektivní pravdě pro účely této reakce) a používáte pravdivé argumenty.

To pro Váš článek o polemikách kolem onoho „nekuřáckého“ zákona neplatí. Promiňte, ale používáte v něm  nepravdivé argumenty a máváte praporem té nejhrubší propagandy v zájmu buzerace dobrem.

Jsem prosím celoživotní nekuřák. Celá moje rodina i rodiče jsou a byli nekuřáci. Někteří z mých přátel mi dokonce říkají, že jsem agresivní nekuřák, i když to pravda není. Vedl jsem ale mnoho osobních bojů za to, aby v mém okolí nikdo nekouřil, pokud mě to obtěžovalo. Ve veřejném i soukromém prostoru, ať ho už chápeme jakkoli.