„Ten film nezvládnete udělat bez České televize, kde my to zarazíme,“ nechal se slyšet zástupce SŽDC (dnešní Správa železnic) na začátku roku 2017. V té době jsem za sebou měla roční natáčení, první fázi střihu a plánovala datum premiéry. Moje představy o vyznění dokumentu však byly zhola jiné, než si přál pán ze státní správy, a znala jsem případy projektů, které byly v ČT přijaty do výroby a brzy zastaveny, popřípadě zamrzly při nekonečných vyjednávacích procesech. Podobný osud jsem riskovat nechtěla a jeho slova si vzala k srdci.

Dlouhometrážní dokument Záhada lokálek jsme dotáhli až k premiéře v září 2017 i přes různé patálie, které se po jednání s dotyčným dobrodějem začaly dít. Například zásadní sponzor odřekl finance slíbené na postprodukci. Film jsem tak dodělala jen díky vstřícnosti mých spolupracovníků a sympatizantů, na dluh, s nedostatky v barevných korekcích. Proběhlo několik projekcí, divákům to nevadilo a diskuze po nich trvaly většinou déle než stopáž filmu.

Na začátku roku 2018 jsem proto souhlasila s možností neoficiálně na dokument upozornit paní X z Filmového centra České televize. Paní X se záhy ozvala, překypovala nadšením a domluvila společnou schůzku s panem Y z vyššího ma nagementu vývoje pořadů. Shodli se, že pojetí tématu má přesah pro širokou veřejnost a pro televizní vysílání se hodí. Diskutovali jsme tedy o formě, jak Záhadu lokálek v televizi vysílat.

Padlo několik návrhů, žádnou jsem neodmítala. Film lze dobarvit, zkrátit, přestříhat na cyklus, udělat dotáčky, zkrátka cokoliv si veřejnoprávní panstvo bude přát.

Kafčí systém

Následoval rok vyhýbavých odpovědí, mlžení a mlčení. Na jaře 2019 měl za sebou dokument přes dvacet projekcí s plodnými diskuzemi, chtěla jsem ho posunout do veřejně dostupné distribuce a začít připravovat druhý díl. Proto jsem napsala paní X i panu Y mail s důraznější žádostí o konečné vyjádření stanoviska ČT, na který obratem přišly odpovědi.