Všechno špatné je na něco dobré. Tak se to alespoň říká. I když, mezi námi, existují věci, které nejsou absolutně k ničemu. 21. srpen 1968 měl pozitivní důsledky snad jenom pro ty, kdo ještě věřili v možnost obnovy komunistického systému. Československým vynálezem byl tehdy takzvaný „socialismus s lidskou tváří“. Reprezentoval ho sympatický reformátor Alexander Dubček a cestě za lepšími zítřky se říkalo libozvučně „pražské jaro“. 

Řadu lidí v západní Evropě to vedlo k pocitu, že komunismus je i přes neuvěřitelně temnou minulost přece jenom reformovatelný. Vyznávali takzvaný „eurokomunismus“, což měla být civilizovaná forma Marxe, osvobozená od Leninova stroje na smrt, zvaného revoluce. Tedy, komunistické myšlenky v pluralitní společnosti. A zdálo se, že právě Čechoslováci na to mají. 

Sovětští soudruzi ale vyvedli svět z omylu. Jednu srpnovou noc nás přepadli a za debatou udělali tečku v podobě tanku T-34. Mysleli si, že upevní pozici komunismu, ale ve skutečnosti mu kopali hrob. Marxovo strašidlo sice dál kroužilo kolem svobodného světa, ale dostalo těžký infarkt. A už se z něj nikdy nevyhrabalo.