K radosti letošních Velikonoc přistupuje, že Vám mohu oznámit radostnou zprávu o přenesení ostatků mého velkého předchůdce na svatovojtěšském stolci, Josefa kardinála Berana, z Říma do Prahy. Je vskutku symbolické, kdy k jeho návratu dochází. Abychom si to mohli plně uvědomit a dobře se na jeho návrat připravit, připomenu, kdo se to vrací. Katolíci, především pražští, to vědí. Stále jsou mezi námi lidé, kteří ho osobně znali. Jenomže prach času a množství nových událostí zanese postupně i hluboko vtisknuté stopy. Naše střední a zvlášť mladší generace ví i o nedávné minulosti málo. Je to nebezpečné, jak vidíme v naší současnosti a oprávněně očekáváme v budoucnosti.

Kardinál Beran se narodil v Plzni r. 1888. Základy jeho osobnosti položila rodina. Bylo jich několik: samozřejmě předaná a živá víra, vzájemnost v početné rodině, skromnost a pracovitost daná trvale nízkou ekonomickou situací, zájem o výchovu a vzdělání dětí a mládeže, který převzal od svého otce, jenž byl učitelem. Především od něho, ale i od ostatních členů rodiny získal lásku ke své vlasti. Dá se říct, že už jako chlapec byl připraven pro život a jeho charakter byl určen. Vše, čím v dalším životě prošel, můžeme s jistou nadsázkou označit za „běžný“ život člověka, který obstál v dobách, kdy žil.
V jeho biografii lze snadno sledovat růst toho, co jsme pojmenovali jako základ z raného dětství. Chudý student se musel sám o sebe postarat. Po maturitě odešel do semináře v Římě. I tam se probíjel obtížně a nesl těžce dlouhé odloučení od vlasti. Po vysvěcení v roce 1911 se vrátil. Přímým hrůzám zákopové války ušel, ale i zázemí bylo první lekcí o nelidskosti. Záhy se stal rektorem pražského semináře, učil a vychovával. Neohroženě se postavil proti nacismu. Je spíše zázrakem, že při heydrichiádě nebyl rovnou popraven. Škola nelidskosti, lidské solidarity a ekumeny se pro něj odbývala na Pankráci, v Terezíně a Dachau. Vrátil se domů klidný a poučený o tom, co je v člověku.