Na rozdíl od Vánoc nebude asi mnoho našich občanů tvrdit, že se těší nebo těšili na Velikonoce. Patřím ke generaci, která především na venkově a v malých městech prožívala rok ve střídavém cyklu církevních svátků na podloží zemědělské civilizace. To se projevovalo i v textech pronášených modliteb.

Velikonoce, májové pobožnosti, procesí Božího těla, mariánské pouti v srpnu, svátek sv. Václava, Dušičky a Vánoce. Velkými a oblíbenými svátky byly posvícení a pouť či na Moravě hody. Lhal bych, kdybych tvrdil, že Velikonoce jsem v dětství chápal podle církevního tvrzení, že jsou to největší svátky v roce a hlavní svátky celého křesťanství. Vůbec mě nelákala koleda, barvení vajíček a vyplácení děvčat pomlázkou.

To, co bylo na Velikonocích v našem dětství přitažlivé, byl Boží hrob, respektive stráž nás chlapců u Božího hrobu. Jaké však bylo naše zklamání, že jsme nevyfasovali přilbu a kopí. Ale pak přišel podvečerní průvod vzkříšení, který končíval až za tmy.