Jedni pohlížejí na přicházející kolony uprchlíků z perspektivy humanistických ideálů, pomáhají jim v těžké situaci a angažují se ve prospěch řešení daných problémů způsobem, který zohledňuje jak potřebu zajistit společenský pořádek, tak i důstojnost postižených. Druzí mluví méně o postižených a více o vlastním strachu z neznámého, o ohrožení evropské kultury a o islámu jako a priori pochybenému náboženství. Obě strany navazují na výrazně rozdílné, ale dobře známé tradice politického myšlení.

První tradici propagovali v české společnosti masarykovci, zatímco druhá se neslavně proslavila v různých dobách módními opovržlivými a mnohdy až nenávistnými postoji vůči Židům, Němcům či Rusům, Slovákům nebo Romům, které se jako vejce vejci podobají dnes zaznívajícím výrokům o muslimech či přicházejících uprchlících.

První tradici objasnil v roce 1901 Tomáš G. Masaryk. Následující ukázka z jeho díla Ideály humanitní je příspěvkem k vyjasňování dnešních kontroverzí.

„Moderní člověk má kouzelné heslo »humanita« - »člověctví« - »člověčenství«, kterýmžto heslem vystihuje všecky své tužby asi tak, jako člověk středověký všecky své tužby vyjadřoval slovem křesťan. Tento ideál humanitní, člověctví, jest základem všech tužeb novodobých a zejména také národnostních, jak už víme z Kollárova výroku: »A vždy, voláš-li: Slovan! nechť se ti ozve člověk!«

Od renaissance a reformace počínajíc ustaluje se nový tento ethický a sociální ideál vedle křesťanského; ideál ten stává se záhy protikřesťanským a nadkřesťanským: člověk – idea humanitní, humanitism.