Nějak tomuto dobrému muži uniklo, že mu k tomu chybí patřičný zákon. Pak hořela katedrála Notre Dame a opět se vynořuje Hamáček s preventivní výhružkou, že nikdo nesmí zapálení katedrály spojovat s islámským terorismem.  Ještě jednou či dvakrát se pan Hamáček objevil s nějakou tou výhružkou na podkladě neexistujícího zákona. A nastalo ticho po pěšině.

 Později jsme o panu ministrovi vnitra a současně také předsedovi koaliční strany slyšeli už jen v souvislosti s jeho urputnou snahou odvolat svého spolustraníka na jiném ministerstvu, který šlápl do vosího hnízda v podobě podezřelých honorářů ve dvou státních institucích. Kdo by čekal, že se za svého kolegu a přítele (tuším, že tak se členové sociální demokracie oslovují), kterého do funkce navrhl, bude rvát jako lev, zůstal by pořádně rozčarován. Statečný to muž.

Jenomže“ pořád se něco děje,“ jak říkával Miroslav Donutil. Nedávno se na ministerstvu vnitra sešlo několik moudrých hlav a v čele se svým náčelníkem uplácalo nový náhubek. Má poněkud bizardní název – předsudečná nenávist. Ministerstvo k tomuto divnému pojmu také dodalo jakýsi výklad. Aby bylo jasno. (Což tedy nebylo). Předsudečná nenávist prý nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, ovšem svým jednáním šíří strach, štěpí společnost a vyvolává antagonismy (sic!). Ve zprávě Hamáčkova ministerstva se doslova uvádí: „Reaguje se tím na fakt, že vliv tradičních extremistických subjektů slábne a jejich rétoriku a aktivity postupně přebírají jiné subjekty, které nelze označit za extremistické“