Kromě četných kritiků, z řad stoupenců politické korektnosti, se mu dostalo zastání např. u bývalého (nedávno zesnulého) ex-kancléře Helmuta Schmidta. Ten byl, do posledních dní svého života, považován za osobnost nejvyšší kategorie. Je téměř vyloučeno, aby se takový člověk a státník hodnotově mýlil. Thilo Sarrazin si zaslouží naši plnou pozornost. Nebál pustit i do otevřeného sporu s kancléřkou Angelou Merkelovou (SPD) a přes diskriminující reakce v tisku a televizi a značná omezení v profesní i politické kariéře své postoje nezměnil.   

Z řady jeho názorů si zaslouží pozornost třeba tento: Kdo vyslovuje neoblíbené pravdy vzbuzující emoce nebo analyzuje souvislosti, které nepasují do vládnoucího „obrazu světa“, stává se „provokatérem“ nebo „rozeštvávačem“. (…) Salman Rushdie si všímá toho, jak spisovatelé, vědci a umělci celého světa, kteří se stavějí proti panujícímu mínění nebo proti náboženské ortodoxii, stále častěji padají za oběť osobní difamaci a jsou označováni za rozeštvávače národa. Kriticky k tomu dále poznamenává: „Těm, kteří v jiných dobách byli velebeni pro svou originalitu nebo nezávislost, je nyní vytýkáno, že do společnosti vnášejí neklid.“ (Sar 2015, s. 17)

Rovněž Alexander Gauland, německý právník, publicista a politik (CDU), mimo jiné spoluzakladatel strany Alternativa pro Německo, je znepokojen nad „sklonem k netoleranci, který se šíří Německem“ a nad tendencí „jakékoli stanovisko, které se vychýlí z vládnoucího mainstreamu, zatlačit do morálního ofsajdu“. (podle Sar s. 21)

Ale nejen to. „Obzvláště prudký je emocionální odpor tam kde nesnadno vyvratitelná fakta či prosté logické úvahy mohou v určitém hodnotově-názorovém společenství zpochybnit elementy jeho podstaty. Svatá inkvizice měla pro takové případy nachystány hranice, Sovětský svaz si v sedmdesátých letech, když už masové vraždění a gulagy platily za nekorektní, posloužil blázinci. (Sar s. 30)

Kdo koriguje společnost a vytváří „civilizační hodnoty“