O tom, jak se to už léta nedaří (ba je to vyloučeno), svědčí i článek od Martina Hekrdly v deníku Právo z 1. listopadu 2005. Jeho název Církev ve stínu katedrály svědčí o řadě křivd páchaných nikoli na církvi (údajně) svaté, ale právě naopak na českém národu, který je, jak se domnívají mnozí, ve vleku Vatikánu, kanonického práva (na našem svrchovaném území) atd. Komentátor precizně dokumentuje i podíly Václava Havla, Václava Klause a Josefa Luxe na vytvoření tohoto kulturně politického „dvojdomku“. 

Toto čtení mi současně připomnělo výrok Jana Kellera z 13. listopadu 2014 (v témže periodiku), kde praví: „Jedním z hlavních cílů mocných vždy bývá přesvědčit bezmocné, že žijí v nejlepším možném uspořádání.“

Vždy, když se „vládnoucím“ maňáskům nedaří tuto uhlířskou víru, produkovanou pro umravněnou většinunaplňovat, a lidé už mají strach i jen krčit rameny, kvůli opotřebení kloubů (léčení kmenovými buňkami není pro každého), tak na mediální judistické tatami nastupují těžké váhy. Pár mudrosloví (rovnou na ipon) hodí Tomáš Halík, Karel Schwarzenberg, Miroslav Singer, Dominik Duka, Václav Klaus a další heroldi možného i nemožného. Uvěřitelného i neuvěřitelného.

Domnívám se, že to jsou všechno lidi, kteří to mají loktem do kapsy, žijí z charity, a přesto agitují, zkrátka a dobře probouzejí nás z apatie (do které nás sami uvrhli), a tak mají pořád napilno! Za sebe mohu říci, že si jich mimořádně považuji a před žádným z nich bych nezabouchl dveře. Urputně věřím tomu, že ti, kdo hlásají vodu – nepopíjejí vybrané víno, třeba z biskupských sklepů. Jiřík Graubner by mohl vyprávět, ba i kázat z výšky – ale jen své postavy. Tady by ovšem nešlo o Horské kázání, tam ještě nedorostl. Je tedy zase všemu jinak?

Shora zmínění titáni nám naléhavě připomínají jim podobné velikány, v intervalu od roku 1918 po Velký listopad, který prý z nebe spad. Vykládají nám, co by mužové včerejška jako Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš řekli, jak by reagovali, jak by byli zanícení a jak by se obětovali pro společné blaho, z něhož bynepominutelně vyčnívalo jejich osobní blaho. Pokud by na to reagoval „někdo“ se znalostí věci (třeba biografie dotyčných, morálka, podivná ujednání, uplácení novinářů apod.), tak by se mohlo zjistit, že jeho konání naplňuje znaky trestného činu pomluvy, na což pamatuje trestní zákoník č. 40/2009 v paragrafu 184.