Na cestě z dětského domova za mámou se Patrik stal obětí dvou útočníků, kteří ho mučili čtyři hodiny a přežil jen zázrakem. Jako jediný z více než sedmdesáti dětí dětského domova studoval v době útoku střední školu a podle vedení domova byl hoden studovat i školu vysokou. V tomto ohledu mohu po svých zkušenostech z prostředí pomoci opuštěným dětem v dětských domovech jednoznačně konstatovat, že byl naprosto výjimečný. To, co se mu stalo, ho neopustí do konce života. Jistota, že útočníky bude moci opět potkat, bude stresující. Dostal ve své podstatě doživotní trest, aniž by něco provedl.

Jedním z útočníků byl Nikolas Bady. Tehdy mu bylo 15 let a měl po dva roky od útoku příležitost ukázat, že je šance na zlepšení. Dostal příležitost popřít úsudek soudkyně, zpytovat svědomí a kát se. Dokázat, že věty soudkyně „Je otrlý, neštítí se ničeho. Apeluji na veřejnost: Dejte si na něj pozor“, byly jen ne zcela profesionálním komentářem na kameru po vynesení rozsudku. Za ty dva roky utekl mnohokrát z ústavů, kam byl umístěn. Kvůli jeho chování musel být z jednoho méně přísného umístěn do přísnějšího. Napadal ostatní, podle svědeckých výpovědí zaměstnanců ústavů jim vyhrožoval smrtí, policisté po něm opakovaně pátrají a vozí ho po útěcích zpět a kriminalisté, kteří případ tehdy vyšetřovali, konstatují, že je na nejlepší cestě u nich skončit znovu. Samozřejmě už z povahy jejich práce nikoli preventivně, ale jako důsledek dalšího trestného činu násilné povahy.

Na scénu přichází občan X. Bezúhonný, netrestaný, otec od rodiny, který doposud zpovzdálí sleduje tu tragikomickou komedii při snaze o aplikaci našeho humanismu. Otáčí se v kruhu a kolem sebe vidí na doživotí potrestaného Patrika – a to nikoli osudem, ale rukou útočníků, vidí nikam nevedoucí snahu o nápravu dnes už sedmnáctiletého Nikolase Badyho, kterého za nějaký čas budou muset místo útěků pustit sami na svobodu, a v uších mu v kontextu toho všeho zní slova kriminalistů o téměř jistém setkání se s ním znovu. Vidí také nejen svoje děti kolem, ale i tisíce jemu neznámých. Zatímco Patrik má v životě už „své jisté“ a žádná prevence mu nepomůže, nápravné snahy a tím prevence před dalším násilím na straně Badyho jsou na bodu nula a prevence státu ve věci ochrany dalších možných obětí se smrkla na „budeme ho muset pustit“ a „nemůžeme dělat nic do té doby, než zase něco udělá“. Nejistota je přitom jeden z nejhorších stavů, se kterým může člověk žít. Jenomže ono "může" neznamená, že "musí". A tak občan X jde a zabije Nikolase Badyho. Převezme na sebe odpovědnost za svůj vlastní individuální čin, protože legalizace institucionalizovaného trestu smrti neznamená obecně nic jiného, než plošnou odpovědnost všech lidí bez rozdílu za usmrcení jednoho z nich.