Výše uvedená slova zafungovala jako rudý hadr na pravdoláskařskou klaku. Přehlédli a nechtěli z projevu slyšet „Stal se mimořádně váženou a respektovanou osobností, jíž bylo nasloucháno a jejíž hlas měl význam a váhu.“ Přehlédli například i věty „Sešli jsme se, abychom si připomněli život a dílo státníka, který byl natolik světově uznávanou osobností, že se stal symbolem boje za demokracii a lidská práva. Člověka, který se jako nikdo jiný zasloužil o mezinárodní postavení, prestiž a autoritu České republiky ve světě.“ Přehlédli toho z projevu mnoho jiného.

Vždycky jsem svatební proslovy oddávajících nebo vítání občánků, vybrané z předem připravených seznamů, považoval za frašku a projev odosobnění jinak úžasných chvil. Nejinak vnímám proslovy pohřební. Faleš na rozloučenou, kdy všichni zapomínají na skutečný život odcházejícího se vším dobrým i špatným a z každého udělají pomalu skvělého a příkladného člověka. Jsem velmi rád, že si to začínají uvědomovat i nejbližší přátelé Václava Havla a nebojí se nahlas a na rovinu říct, že takhle by to nechtěl a byl by z toho minimálně rozpačitý. Nechtějí zákon o Havlovi, ale aby lidé přemýšleli nad slovy, která řekl za života. Nechtějí přejmenovávat náměstí a ulice, protože i Havel by věděl, kolik problémů to s sebou přinese lidem, kteří žijí a ve složité době mají svých problémů dost.